Akce Psí zub, tedy víkendový výlet dětí jen s tatínky (skutečně BEZ matek), byla všemi aktéry velmi očekávána. Pocity byly pravda poněkud smíšené, snad jen u dětí, která ještě plnou důvěru v otce-živitele neztratila, panovala čirá radost. U nás otců to byla tak trochu směs obav, jak to celé dopadne. Né že bychom se báli, že se o naše v potu tváře stvořené potomstvo nedokážeme postarat, to ani náhodou. Vždyť nebylo čeho se bát. S dětmi jsme sami ještě nikdy nebyli, někteří z nás, např Pavel, uvaří s obtížemi jen čaj, a tak se pouť tří otců a devíti dětí do místa, kam lidské noha často nevkročí, byl pro nás výzvou, kterou nebylo možné odmítnout. Museli jsme přece těm našim milujícím pusinkám dokázat, že o dítka naše takřka vlastní se pochopitelně postaráme stejně dobře jako ony. Ne-li lépe. Na druhou stranu nutno podotknout, že ze strany manželek nepanovala až tak absolutní důvěra v naše schopnosti, některé dokonce působily dojmem, že onen nápad s výletem považovaly spíše za žert, a naše odhodlání se toho rázně chopit za projev našich sebevražedných sklonů.
K pochopení jejich stanoviska možná pomůže i popis místa, do kterého se otcové Ivan, Míra i Pavel hodlali vydat. Chata Psí zub se nachází v romantickém prostředí Posázaví, v údolí stříbropěnné a dříve i zlatonosné říčky, stranou od hluku velkoměsta, kde jedinými zvuky je zpěv ptactva a šumění peřejí. Krásný dřevěný srub, či chata, chcete-li, zasazená mezi stromy do svahu u řeky, by asketovi poskytla mnoho možností pro meditace a odříkání. Ono co taky dělat bez vody, elektřiny, s kamny na pevná paliva, jež po lese posbíráte, s roztomilou kadibudkou škodolibě umístěnou pod chatou v prudkém svahu plném mazlavého bláta. Prostě idylka, jak stvořená pro pobyt městské populace.
Přípravy probíhaly odděleně. Je pravda, že kvalitu přípravy jsme mohli hodnotit až po cestě, neb dopředu nám nezbyl čas. Při setkání na nádraží byl asi nejzajímavější postavou Míra. Zdálky vypadal jako někdo, koho přivázali na stroj posilující hrudník a zapoměli ho tam přes víkend. Při bližším ohledání se zjistilo, že má na hrudi druhý batoh velmi podobný tomu, jež měl i na zádech. Dle mého názoru měli kromě klavíru a plesových šatů sbaleno z domova vše. Někde mezi byl Pavel, jemuž doma sice také sbalili, ale vesměs potřebnosti a jídlo, a druhým extrémem byl Ivan, jehož manželka s předstihem odjela kamsi na Moravu a nechala jeho děti v otcově péči i dny před odjezdem. Měl tedy balení ve vlastní a dětské režii. Z manželek nás přišla vyprovodit jen Lucka, asi aby se ujistila, že skutečně vyrazíme.
Cesta vlakem (ano, jel jsem vlakem, já, který bez auta neudělá ani ránu) probíhala v pohodě, mohli jsme obdivovat okolní přírodu a místy i chaty rekreantů, díky předchozí povodni obvykle sdružené na jednou místě. Děti též obdivovaly, zejména tmu v tunelech. Také jsme stihli zkonzumovat většinu proviantu určeného na cestu.
Po příjezdu do Pikovic jsme nazuli děti a sebe do batohů a vyrazili směrem k vysněné chatě. Podle cedulí Posázavskou stezkou. Podle mě někdo ulomil konec cedule, muselo tam být ještě jedno slovo, „smrti“ , nebo tak něco. Cesta se vinula (to zní hezky, leč to byl spíše teréní zlom na skále příkře padající do vody, plno kamenů, kluzký povrch, a občas zpestření v podobě prudkého stoupání a klesání), tedy cesta se vinula údolím Sázavy, pozvolna se smrákalo, a otcové i děti statečně pochodovali vstříc dobrodružství. V závěru se má chůze změnila v mechanické šlapání spojené s táhnutím Pavlíka, který mě taky dost. Povzbuzoval mě snad jen pohled na dvoubatožného Míru. Vždycky je dobré vědět, že je na tom někdo hůř než vy. Mnohem lepší, než podhled na štastnou rodinku Pressů, jež si cestu zpestřovala šplháním po bočních skalách v plné polní a závody ve sprintu.
Konečně jsme tam byli. Potmě, unavení (s vyjímkou výše uvedené rodiny) a spokojení. Rozdělat oheň v kamnech bylo dílem okamžiku a praskání ohně občas přehlušilo i křik dětí, pokoušejících se rozebrat chatu na prvočinitele. Za svitu petrolejek jsme uvařili čaj, nakrmili dravou zvěř zásobami z domova a usedli ke kytarám, abychom tklivými melodiemi a nostalgickými texty písní vzpoměli na doby dávno minulé, například na naše mládí. Čas plynul a ratolesti postupně odpadaly a byly pečlivými a starostlivými otci ukládány v horních pokojích. Leč i na hlavy rodin padla časem únava a odebrali se na svá lože. Míra s Ivanem do zadní místnosti, Pavel, strážce ohně, do místnosti přední.
Abychom předešli možnému úrazu našich milovaných dítek na strmých schodech, instalovali jsme s přehledem nám vlastním mobilní toaletu do horního patra. A abychom předešli nevábné vůni, naplnili jsme onen kbelík zčásti vodou. Tento nápad jsem ocenil kolem jedné hodiny ranní, kdy nade mnou někdo otevřel vodovod. Chvíli jsem tápal, kde co teče, až mi došlo, že jen dítka vykonávají, co jsme jim před spánkem vštípili do hlaviček. V poměrně krátkých odstupech mě udrželi bdělého až do druhé hodiny ráno. To se můj synek Pavlík také vyčůral. Leč do spacáku. Milé zpestření, koneckonců proč v noci spát. Převlečeného jsem ho uložil do narychlo vysušeného spacáku a znaven jsem odpadl. Zbytek noci proběhl celkem v klidu. Dětem došly tekutiny a já, poté co jsem opět roztopil kamna, usnul jsem spánkem spravedlivých. Kdo se ovšem o chvíli později probudil, byly myši. Netušil bych, jaký kravál dokážou tak malá stvoření nadělat v naprostém tichu noci. Stěhovaly uvnitř stěny a poté uvnitř stropu cosi, co znělo jako oříšky. Nejdřív nahoru, pak zase dolů. Na bušení reagovaly jen zpočátku, pak už jsem jim byl zcela ukradený. Jak jsem záviděl ostatním jejich tvrdý spánek.
Ráno se děti probudily jako první (no co jiného jsem tak asi mohl očekávat) a zbaštily, co potkaly. S mírným zpožděním jsme do nich nalili ještě trochu čaje a pod vedením Ivana, známého horského vůdce, vyrazili na výlet. Vzhledem k tomu, že chata byla těsně u řeky Sázavy, byla jako cíl zvolena vyhlídka na řece Vltavě (???). Jak vzrušující. V náčelnickém plánu bylo stanoveno, že potkáme-li po cestě stařenku, dostane buchtou, a potkáme-li hospodu, dáme se polévku. A co se nestalo! Ne, nepotkali jsme stařenku, ale hospodu. S Mírou jsme skoukli jídelníček a pohledem se dohodli, že házíme kotvu. Plán neplán. Opulentní oběd o několika chodech nám nezkazilo ani mrmlání vedení na téma „Jak jsme se přeci dohodli“ a „Nevím jak vy, ale my si dáme jen polévku“. Bylo s podivem, že náčelník výpravy odolal i vlastním dětem, zůstal tvrdý a rozdal skutečně jen tu polévku. Zato my ostatní, neposlušní, jsme se narvali až k prasknutí. Pak jsme si ještě šplhli Kinder vejcem (vymyslel Míra, můj dík za to), mrmlání zezadu jsme ignorovali a vyrazili do odpolední části výletu. Po mírném bloudění s pomocí map jsme vyhlídku skutečně našli a všem dětem se i přes upřímnou snahu nepovedlo z ní spadnout. Zpáteční cestu jsme vzali zkratkou. Co na tom, že byla delší, hlavně že byla méně pohodlná. O další výrazné zpestření se postarali Ivan s Mírou se svým výkladem o práci s buzolou a s mapou, o určování azimutu, a svou přednášku doplnili praktickou ukázkou vědecké hádky dvou uznávaných kapacit o azimutu naprosto nepodstatného stožáru vysokého napětí kdesi na obzoru. Poté se zapojily i děti a po počátečním chaosu, kdy každé ukazovalo jiným směrem, pochopily podstatu věci a začaly určovat směr s udivující přesností.
Abychom poznali krásy okolí, byla zpáteční trasa vedena zkušeným vůdcem přes hory doly černý les. Bližší popis bohužel neposkytnu, ztratím se i na fotbalovém hřišti, a tak kohokoli, kdo alespoň vypadá, že se orientuje, obdivuji. Po cestě lesem, kdy naše milé ratolesti vyplašily a rozehnaly vše, co již dříve nevzalo nohy na ramena či nevyšplhalo na strom, včetně stařenek sbírajících prašivky, se Míra najednou zastavil. Povolal nás k sobě a pravil: „Zde to znám. Je je kousek od našeho srubu. Pojďte, děti, nasbíráme klestí. My silní otcové vezmeme padlé stromky, poté nařežeme a u krbu se ohřejeme.“ I učinili jsme, jak řekl. S Ivanem jsme z lesa vytáhli stromy, pod jejichž tíhou se nohy podlamovaly. Ale přeci před dětmi nedáme nic znát. Jen Míra si vzal pomenší soušku a vesele vykračoval po svahu. Nebudu Vás napínat. Ke srubu to byl ještě dobrý kilometr. Během něj jsem si vzpoměl i na nadávky z dob studií a všechny jsem je veselému Mírovi v duchu přeříkal. Jinak jsem se poněkud křečovitě usmíval, a když jsem zrovna nekulhal, zamával jsem dětem. Poslední ranou byl konec cesty. Velká mýtina, kam lesáci natahali hromady dřeva, větví a tak, zásoby tak na měsíc. Ve srubu jsem padl a z posledních sil si lízal rány. Poté, co jsem se trochu vzpomatoval, odešel jsem pomocí Mírovi s porcováním doneseného dřeva. Děti si mezitím hrály na lovce mamutů a skutečně po poměrně krátké době hry v rozmoklém terému tak většina vypadala a některá i zapáchala.
Na večeři jsme vyrazili do blízkého občerstvení, kde jsme měli s jednou moc hodnou paní domluvenou večeři. Paní měla radost, že nám chutná a asi i z toho, že jsme vůbec přišli. Jídlo bylo výborné, dojeli jsme i po dětech, a s poděkováním na rtech jsme se vydali zpět do našeho srubu.
Večer probíhal ve znamení společenských her, prokládaných vystoupeními hudebních velikánů. Hry jako na debila (ona se teda jmenovala jinak, ale já ji znám pod tímhle názvem, je to takové HU, oba vedle HU, já zas na jiného HU a tak dál, no prostě na debila), nebo elektřina či novinka „desetník, dvacetník“ nám vydržely do pozdních nočních hodin. Ukládání proběhlo opět v klidu, nechápu, proč si matky stěžují, že tato skvělá robátka nechtějí večer usínat. I my jsme usnuli, jako když nás do vody hodí (nevíte někdo, co znamená tohle blbé rčení, já, byv vhozen v řeku, plavu nebo se topím a řvu z plných plic, rozhodně neusínám). Poučen z minulé noci jsem spustil ulrazvukové plašítko na ty mrňavý svině, a skutečně jsem měl od Jerryho i jeho kamarádů pokoj.
Při přípravě snídaně jsme zjistili, že při balení zásob potravin došlo někde k drobné chybě ve výpočtu, neboť i když to mělo být naše poslední vlastnoručně připravované jídlo, v krosnách byl proviant i na zbytek příštího týdne.
Dopoledne bylo zasvěceno přípravě dětí na samostatný praktický život, a to formou sebeobrany. Za tímto účelem pozval Míra odborníka ještě většího, než my. Já se tedy za odborníka považuji, protože přežít manželku a tři potomky, to o úrovni sebeobrany dostatečně vypovídá. Odborník Tomáš ve spolupráci s asistentem Mírou (role si pravidelně měnili, asi aby svalovec Míra furt neležel jak chrobák v bahně a mohl nechat vyniknout i svou sportovní figuru) zasvětili nejprve teoreticky, poté i prakticky děti do základních tajů sebeobrany a naučili je i pár nových hmatů a chvatů. Při jejich zkoušení (zejména při pádech) docílila většina dětí, zejména Pavlík, takového vzhledu, že by rozplakali i zkušenou sociální pracovnici. Ale byly naprosto spokojené. A my koneckonců taky, neb nebyl přítomen nikdo, kdo by na bahnem olepené děti poukazoval a ke zjednání nápravy nás pod pohrůžkami nutil.
Pak už zbývalo jen zajít na oběd do skalní stravovny a odcupitat těch pár nepodstatných kilometrů (záda mě bolí, i když o tom teď jen píšu) na vlak. Je škoda, že nás naše milované polovičky, matky našich dětí, které byly s námi, nepřišly na nádraží uvítat. Pohled na ratolesti byl skutečně úžasný. To, co viděly doma, byl již jen ubohý odvar, neboť většinu bahna a listí si děti očistily o ostatní spoluobčany v přeplněných dopravních prostředcích cestou z nádraží.