Cesta
Odjezd
Provodínské kameny
Skalní divadélko
U sedmi trpaslíků
Jiřetín pod Jedlovou

Chata Petra
První výlet
Večeře
 

        Odjezd v režii Velkého náčelníka proběhl jako vždy perfektně. Ivan stanovil čas odjezdu na 8.30-9.00, a skutečně, ještě nebylo ani poledne a už jsme vyjížděli. Sice jen tři rodiny z celkových šesti, ale i tak to byl organizační úspěch.

      Po cestě jsme navštívili v obci Jestřebí Provodínské kameny, což je taková zřícenina čehosi nahoře na krpálu. No, jsme turisti, něco vydržíme. Z vrcholku místní Čumulangmy byl nádherný výhled do okolí a poněkud větrno. Poté, co se podařilo dát dohromady rozběhlé děti, jsme pokračovali vstříc dalšímu dobrodružství.

        Tím bylo skalní divadélko u obce Sloup, taková krásně zašitá kotlinka s přírodním amfiteátrem, kde se skutečně v minulosti hrálo letní divadlo. Teď posloužily krátké chodbičky našim dětským speleologům a my mohli v klidu spočinout na troskách bývalých divadelních lavic.

Další, velmi úspěšnou zastávkou, byla hospoda U sedmi trpaslíků, kterou řídil přerostlý fousatý trpaslík, Harlejář. Jídlo bylo skvělé, obsluha lidová, leč milá a pečující, a přežili bez obtíží i naši drobotinu, o které bych řekl, že byla poněkud hlučnější. V průběhu jídla nás dojeli i Kolouchovi, a pod velením Petra též usedli k hodovnímu stolu. A také si pochutnali. Kromě Petra. Měl sice volno co se místa pobytu týče, leč byl mobilním poutem pevně spojen s civilizací, konkrétně s nějakou postarší ochechulí, jež se ve svých sedmdesáti letech s chorobou srdeční a kvalitním zdravotním pojištěním rozhodla zdolat Machu Picchu. Nejdříve ji řešil při jídle, pak rezignoval, a posléze dojídal poslední, a ještě studenou stravu. Jak se později ukázalo, byla to dobrá průprava

Stihli jsme ještě krátkou zastávku v Jiřetíně pod Jedlovou (náš oddíl má až znepokojující schopnost vybírat místa v nečem pod něčím jiným, na co se dá vyjet, vylézt nebo jinak zdolat, nejlépe opakovaně), kde jsme měli náčelnicky naplánovanou návštěvu staré štoly. Stoupli jsme si způsobně do fronty za předchozí výpravu, která pod velením čehosi, co byla buď jeptiška nebo tučňák, v klidu vyčkávala, až na ně přijde řada.  Ne tak naši potomci. Přilehlý park stal se jim hřištěm, závodištěm i bitevním polem. V tom kraválu zanikl i příjezd Benešů. Po krátké poradě bylo dohodnuto, že čekat nebudeme, a naše kolona zamířila ke Kyjovu, kde nás čekala kýžená ubytovna.

Motory aut ani nestihly začít stydnout, a náčelník již velel k první výpravě, jež nám měla ukázat pravé krásy okolní přírody. A skutečně musím uznat, že okolí bylo monumentální. Vydržel bych na vycházce mnohem déle a ochotně plýtval fotografickým materiálem. Dokonce ani skutečnost, že jsme si nejprve prohlédli vrchol kopce, pak sousední údolí, pak navazující vrchol a za ním ležící údolí a tak dále, mi nedokázala pokazit celkový dojem ze skutečně krásné přírody. A po každém stoupání mě plíce vždy včas doběhly a umožnily pokračovat dále. Na jednou vrcholku děti založily osadu, pobily pár mamutů a získaly bojové malování klanu Kolouchů. Takto pozitivně naladěni jsme se vraceli na večeři do našeho dočasného příbytku.

Chata Petra nás uvítala ve velkém stylu. Toho debila, co to tam vedl, bych zastřelil hned po deseti minutách. Leč bylo by to zbytečné, neb byl mrtev udušením již po páté minutě kontaktu. Kromě úslužnosti a ochoty tento člověk také nikdy neslyšel o slově "obsluha", obzvláště v souvislosti s restauračním provozem. Faktem je, že polévku dokázal roznést již během třičtvrtě hodiny po usednutí skupiny ke stolu (a to bacha, nebyly nás dva autobusy, jen pár turistů a pár dětí), a hlavní jídlo servíroval studené. Na jeho obhajobu bych uvedl, že ho uvařil teplé, snažil se, bramboráčky antracitáčky byly jedna báseň (jmenuje se "Dědova mísa" nebo tak nějak, ta báseň jako), ale než ty tři talíře donesl k nám, tak to prostě svině vychladlo, no. Aby se ti pražáci nepoto, že jo. Ale to trochu předbíhám. První večeře byla v pohodě, snad jen reakce na požadavek na nápoje, které ve standartních stravovacích zařízeních nabízejí jako první a které jsme my požadovali až po polévce, nás překvapila. „Chcete jíst nebo pít?“, zněla otázka. Ko krátké, leč zralé úvaze jsme dali přednost jídlu a žízeň jsme uhasili na pokojích dovezenými zásobami.

Ubytování bylo prima, spousta příjemého dřeva, tu a tam trám, aby si hlava rodiny oživila dřepy a úkroky, a docela slušná klendra.

Tu naštěstí pan servír (to není od servírka, to je od srát někoho) rázně rozehnal slovy, že topit nebude, protože to stojí peníze, a mimoto že není topná sezóna. Takový argument zahřál hned několikrát.

.............pokračování příště

Pavel