Tak máme za sebou další, již tuším šestý tatínkovský víkend. Účast byla tentokrát zcela mimořádná, bylo nás celkem dvaatřicet, jedenáct tatínků a jednadvacet dětí. Šíííílená grupa.
A co bylo na tomto víkendu také zcela mimořádné – postava hlavního organizátora. Této role se se ctí zhostil šéflékař klubu, mediální hvězda, budoucí ministr zdravotnictví a outdoorový nadšenec Petr Kolouch. Tato volba slibovala zajímavé zážitky, a musím přiznat, že již od samého začátku nebyla o zážitky žádná nouze. Místo akce bylo tajeno do posledního okamžiku. Ne, špatně. Ani v okamžiku odjezdu jsme nevěděli, kam vlastně pojedeme. V propozicích bylo uvedeno, že itinerář cesty obdrží každý tatínek na vrátnici Nemocnice na Homolce a podle těchto propozic k cíli jistě dorazí. A když ne, v obálce jsou záchranné informace (prý). Je zajímavé, že tato informace neodradila většinu účastníků, i když poté, co jsme týden před odjezdem kuli meče a po lokty v lepidle vyráběli kašírované koule, byl asi každý přesvědčen, že nic horšího ho už potkat nemůže. Ono když už jsem narazil na ty kašírované koule – doma nepanovala zcela jednoznačná představa, jak se taková věc vyrábí, a telefonická konzultace s ostatními maminami z postižených rodin také nepřinesla přesvědčivé výsledky. Zadání bylo něco jako „zmačkat kouli z papíru, natrhat jiný papír na pásky a s pomocí škrobu nebo lepidla na tapety to oblepovat do velikosti tenisového míčku“. Když jsem večer dorazil z práce, děti pilně vyráběly již asi pátou kouli. Když jsem si vzal jednu z hotových do ruky, dospěl jsem k závěru, že něco děláme špatně. Výsledný produkt měl sice velikost tenisového míčku, ale vážil přes půl kila a měl tvrdost dubového dřeva. Takovou koulí bych se neodvážil hodit po komkoliv, kdo by měl někdy v budoucnu plnit ještě nějakou funkci, například manželskou. Mailovým dotazem u Denisy jsem ověřil, že kašírované koule jsou skutečně určeny k házení po sobě, a že byly zvoleny z bezpečnostních důvodů (???!!). Rodina tedy odložila hotové exempláře stranou a vyrobila nové, nepancéřované. Jak jsem později zjistil, na tento problém jsme nenarazili jen u nás. I jinde vyráběli z papíru beton. Ale zpět k akci.
V pátek kolem půl šesté jsem se dostavil k vrátnici, kde kupodivu věděli, oč jde, a s chápavým výrazem tváře nám přidělili naši obálku. Popis trasy se zdál překvapivě snadný, po dálnici na exit 14, vynulovat kilometry a pak přesně podle vzdáleností v itineráři odbočovat vlevo či vpravo. Děti četly a navigovaly (což je zabavilo), já jsem na to šlapal, protože jediný můj blinkající potomek měl v té době závody ve skocích do vody a zbylým dvěma nevolnost při jízdě nic neříká, a cesta nám příjemně ubíhala. Idylku zpočátku rušila pouze drobná odchylka v kilometráži, protože jsem patrně nevynuloval počítadlo ve správný okamžik, ale přičítat průběžně pár set metrů ke každému údaji, který mi Danielka diktovala , nebyl ani při ostřejší jízdě problém. Zábava nastala až před cílem trati. „U altánku budeme odbočovat doprava, tati“ – brzda – blinkr – za dvě – plyn – za tři – plyn –„Co tam máš dál, Danuško?“ „Po padesáti metrech …..“ – brzda – zpátečka – 300 metrů zpět - „ …zatočit doprava“ – ostře vpravo na lesní cestu, za jedna, za dvě – „dál Dančo“ – za tři – „kolem závory..“ – jo, zrovna jsme proletěli kolem - „ …. hledejte v okruhu pěti metrů…..“ – brzda – zpátečka – zpět k závoře, vystoupit. Na závoře nás čekal uvítací dopis a o kousek dále v altánku ochranný amulet ve tvaru dračího zubu i s patřičnou historkou. A o několik kilometrů jízdy lesem po křivolaké silničce nás již uvítalo ubytovací zařízení i sám velitel výpravy. Překvapením bylo, že jsme dorazili první.
Pozvolna se stmívalo, těsně za námi dorazili Kuncovi, tož vzhůru k ubytovně.
Ale chyba lávky. Očekávat, že by nám Petr jen tak bez zásluh rozdal klíče od
pokojů, aniž bychom předtím nepodali nějaký fyzický i intelektuální výkon,
to byla chyba. Po krátkém výkladu, že máme hledat strom nestrom a pod ním
klíč neklíč, vyrazila skupina otců a dětí s čelovkami do krpálu. Nebylo to
daleko a děti po chvilce přemýšlení zjistily s pomocí nápověd na
jednotlivých klíčích kdo bude kde bydlet. Jen si myslím, že nápověda pro
Oldu by nemusela být tak přímočará. Na jeho klíči nebylo nic. Byl jenom
červený.
Po večeři – řízku s bramborovým salátem – nastalo ubytovávání a poté čekání
a vyhlížení dalších otců a jejich ratolestí. Reflektory aut prorážely tmu a
otcové s dětmi jednotlivě či v malých skupinkách dosahovali cíle úvodného
putování.Nakonec dorazili i Hodkovi, za naprosté tmy a se spícími dětmi.
Otcové nakrmili děti i sebe, uložili dítka, přečetli pohádku a zakotvili
v jídelně. Kolektiv pobavil Franta, neboť jeho jízdu dle itineráře pokazil
požár domu stojícího u cesty a následný zásah hasičů. Ti odklonili dopravu
do pryč, itinerář-neitinerář. Objížďka itineráři nijak zvlášť neprospěla,
uvedeny byly jen kilometry a směrové šipky, s požárem se nepočítalo. Ale
Franta se nedal a dorazil, Se zpožděním, ale dorazil. Silnější jedinci
vydrželi při kytaře, banju a donesených nápojích lehce přes třetí hodinu
ranní, slabší povahy odpadávaly průběžně. Konzumovali jsme střídmě, večeře
zůstaly na svých místech a nedošlo k žádnému zablokování sociálních
zařízení. Prostě pohoda.
Snídaně byla díky Petrově prozíravosti domluvená na devátou a své děti jsem
na ní musel budit, na rozdíl od řady jiných otců, kteří to štěstí neměli a
byli surově vzbuzeni svými ratolestmi leckdy ve značném, i dvouhodinovém
předstihu. Poté, co vzbudily tatínky vlastní, jaly se na chodbě válcovat
plech, hrály na tichou poštu a vůbec se snažily přispět svou troškou k
radostnému jitru všech otců.
Po syté snídani (no já potřeboval spíš česnečku a něco na permoníky, co mi
v lebce těžili uran) následoval dopolední program plný her a soutěží. Počasí
nám přálo, Petr vytvořil lajnovačkou na hřišti čáru, na kterou se srovnaly
děti a po několika urgencích a řadě připomínek i otcové. Prvním úkolem bylo
přerovnat se podle velikosti tak, abychom neopustili čáru. Takže se
přelézat, oblézat a tak. No koukněte se
do fotek, třeba Mírovi to šlo moc moc dobře.
Následovalo rozdělení dětí do tří skupin a první soutěž – najít v areálu dvě
syrová vejce na každou skupinu. Děti se rozprchly a poměrně záhy úkol
splnily. Dále dostaly polystyrenový kroužek se sedmi provázky – jeden na
každé dítě – a v tomto kroužku měly přenést polystyrenové vejce zadanou
trasou na rychlost, ale hlavně na přežití vejce v hnízdě. Do cíle dorazila
jen jedna skupina, ostatní vejce více či méně razantně z hnízda vyklopily.
Vítězům Petr nadělil dětské šampáňo a než ho stihly vymlasknout, již tu byla
další soutěž. Podbíhání roztočeného lana jednotlivě i ve skupinkách zaujalo
nejen děti, ale i tatínky, kteří se soutěživostí sobě vlastní podbíhali a
podbíhali a poté i přeskakovali a přeskakovali.
Poté přišel ještě sprint družstev a pak hurá na oběd.
Výborná polévka – vývar – přišla k chuti a kuře s těstovinami celkový dojem ještě vylepšilo. Polední klid byl zrušen s poukazem na to, že my si za tu chvíli stejně neodpočineme a děti je třeba utahat. Nevím, jestli se to již některému z otců někdy povedlo, ale mě tato idea příliš neoslovila. Nu což.
Uchopme tedy draky – tedy ty papírové, igelitové a další - a hurá na kopec.
Odpoledne s draky bylo velmi klidné a pohodové. A kdyby tam nebyl Martin s Terezkou,
bylo by dokonalé. Půjčit malému dítěti do ruky řiditelného draka a ještě ho
pomáhat startovat, to mu nezapomenu. Drak pozvolna vylétal vzůru a po
rychlém oblouku (když Terezka cukla za některý z provázků) strmě padal dolů,
aby se zarazil do země vedle některého z nás přesně jako v reklamě T-Mobile.
A přiběhl obětavý otec, draka vytrhl z porostu, smontoval odpadlé části a už
se zase startovalo. Tož co, no, tak si lehnu o kus dál. I zafouká vítr a
Terezku, která váží jen o kousek víc než drak, to poponese za mnou. A flák.
Vedle hlavy se mi zabodne kamikadze. Naštěstí je to asi po hodině přestalo
bavit, Terka si vzala malého dráčka a Martin šel experimentovat s řiditelným
drakem ke drátům vysokého napětí, asi aby to létání mělo jiskru.
Ostatní méně aktivní otcové ulehli k meditaci do kroužku a probírali kdeco. A nějak, nevím jak, se došlo na dobré rady a kdo komu co řek a tak, až došlo na zadělávání stěny zubní pastou, což zjitřilo staré rány a způsobilo roztomilou diskuzi mezi oběma postiženými. Kolega Kunc ovšem diskuzi zcela vykolejil svým prohlášením, že co na zdi, zubní pasta je přece nejlepší na spáleniny, protože po namazání se neudělají puchýře. Kolouch ho odpálkoval s tím, že on používá Panthenol, který je na to určený, a s pastou si čistí zuby, páč ta je na to určená a považoval tím věc za vyřízenou. Míra se však nevzdal a dále vychvaloval pozitivní vliv zubní pasty na léčbu popálenin a na obnovu kůže pod vrstvou ztuhlé blendamedky. Po několika minutách argumentů se získaly Kolouchovy oči zvláštní výraz a došlo k nabídce: „Hele, Míro, máš tu pastu s sebou, že bysme to prubnuli“ pravil Petr a současně vylovil z kapsy outdoorové zápalky se škrtátkem „protože já oheň mám !!!“. Bohužel k praktickým testům nakonec nedošlo. Škoda, samotného mě zajímal vliv Perličky na úraz outdoorovou zápalkou, nebo jak navrhoval Martin, na nasypání magneziového prášku na ruku a následného zažehnutí.
Při takových diskuzích nám hezky uplynulo odpoledne, Olda stihl několikrát
svého draka zlomit a s pomocí přírodnin v místě se nacházejících zase
spravit (škoda, že s sebou neměl autogen), děti byly spokojené a my vlastně
taky. Cestu zpět zpestřila další vypečená hra – golf. Děti si vyrobily
golfové hole (no na green by je s tím asi nepustili) a střídaly se v úderech
do polystyrénového míčku, čímž jsme se postupně přibližovali zpět k rekreačnímu
zařízení. V lese čekal poslední úkol tohoto dne, a to dopravit vejce z kamenité
stráně na cestu bez doteku ruky. Hlavním problémem tohoto úkolu bylo, že
jsme furt nějak nemohli pochopit, co vlastně Petr po nás chce, a Petr
nechápal, co je to za materiál, že to nechápe, když je to vlastně jasný. Po
řadě dotazů, které Petr trpělivě zodpovídal (což jsem obdivoval, zejména
proto, že jsem to taky nechápal) se kolektiv jal úkol plnit. Tato činnost
spolu s průběžnými změnami pravidel nám vydržela až do tmy, takže do objektu
to bylo tak akorát na večeři.
Ta byla mňam – vůbec musím pochválit tamní kuchyni, jídlo bylo tak akorát
teplé, chutné, bylo ho dost, no supr – a po večeři následovala noční bojovka
– cesta ke drakovi. Několik tatínků obsadilo kontrolní stanoviště, Petr šel
dělat tělo draka a já dračí zvuky. Těmi se dařilo zejména menší děti
odrazovat od cesty do temného lesa a bylo třeba hodně přesvědčování a
dodávání důvěry (a taky ztlumení dračího řevu), aby naši nejmenší prošli až
k drakovi a nazpět. Poté jsme dítka umyli a uložili, přičemž se některým z nás
podařilo padnout po držce do postele a už nevstát. Jiní usnuli při čtení
pohádek a jen ti nejzdatnější skončili v jídelně u diskuzí o policajtech a
tak.
Ráno po dobré snídani (asi s tím furt otravuju, ale fakt to bylo prima) následovala bitva s dvouhlavým drakem. Toho reprezentovala dvojice statečných bojovníků Petr a Dan. Již v jídelně při rozdělování funkcí drak hlava á, drak hlava bé, léčitel, časomíra (to jako že Míra měřil čas), počitadlo zásahů půlky á, počitadlo zásahů půlky bé, čumilové a tak vznikl problém, jak vytvořit věrohodně draka. Bylo dohodnuto, že oba představitelé budou k sobě svázáni zboku. Tím ovšem vyvstal problém, neboť jedna půlka draka házela pravou (Petr) a jedno levou rukou (Dan). To nám připadalo jako handicap až do chvíle, kdy se Dan přiznal, že je levák. Když jsme to tak šalamounsky vyřešili, rozdělili jsme si zbytek funkcí a bylo to.
První, čeho si děti na drakovi všimli, bylo to, že má tři poklopce (a dvacet
koulí na házení, jak si to dělili nevíme). Aby to vylepšili, navlékli
se totiž ještě každý jednou nohou do montérek a zavázali na tkaloun.
A začala bitva. Jednotlivé skupiny volily různé strategie, útočily jednotlivě i ve skupinách, vlnu za vlnou a obě živá počítadla registrovala další zásahy do dvouhlavého mostra. Drak střelbu oplácel, zpočátku tak nějak v žertu hodil tu a tam koulí po útočnících, ale po pár přesných zásazích od útočníků se drak rozzuřil a pral to do útočících dětí hlava nehlava. Naštěstí se obě půlky draka málokdy dohodly na společném postupu končetin a tak místo přesných protiútoků strávil drak většinu času chytáním rovnováhy a uhýbání svištícím střelám malých drakobijců.
Na vedlejším stanovišti mezitím probíhal pod vedením zkušeného instruktora
výcvik ve střelbě z luku. Posléze si i otcové vyzkoušeli prastarý způsob
lovu divoké zvěře a většinou dospěli k závěru, že maximum boje o získání
potravy jsou ochotni podstoupit ve frontě v Tescu.
Děti čekala ještě poslední soutěž - sedm listů s otázkami na zapamatování a poté zpět a napsat odpovědi. Pak už jen oběd -svíííííčkováááááááách. Mňam chrocht.
Při
cestě zpět do civilizace zavítali jsme ještě do Berouna k bydlišti hrdinů
televizních večerníčků o třech malých nezbedných medvíďatech.
Kuba,
Vojta i Matěj už od té doby pořádně vyrostli a přibrali a ve výběhu
neprojevovali přílišnou aktivitu, takže potomci záhy věnovali svou pozornost
spíše pěkně vybavenému dětskému hřišti, kde se pod pečlivým dozorem
zúčastněných otců mohly naposledy o tomto víkendu vyblbnout. A já
odpočinout, vynášení svíčkové se sedmi knedlíky do kopce vytvářelo v mých
útrobách situaci nijak libou. Ale ustálo se to.
Tak tedy skončil další Tatínkovský víkend a nám nezbývá, než se těšit na další podobnou akci.
Na závěr bych rád poděkoval Petrovi a Denise za organizaci tohoto zajisté nevšedního zážitku i všem zúčastněným za vytvoření příjemné atmosféry pro nás i naše potomstvo.
PS: Ovci je potřeba dát zadníma nohama do holínek.
Pavel