Víkend s tatínky

Předem se omlouvám všem, kteří by se snad tímto komentářem cítili dotčeni. Jeho cílem není komukoli ublížit.

    Rok se s rokem sešel a fotříci se svými ratolestmi a dalším křížkem na krku se vydali na další ročník „Fotrtour“. Organizace se opět ujal velký Míra, který celou akci připravil a poté i vedl. Původně Jana již na Nebákově nabídla, že by, jako kdybychom chtěli, se mohla zeptat, zda by nebylo volno na Žalý, což pak, jako obvykle, hodila na mne. Žalý tedy bylo zajištěno, nicméně kdesi v lesích byl objeven opuštěný kemp s nádhernými dřevěnými vytápěnými chatičkami s vybavenými kuchyňkami a prostě nadšení a superlativy nebraly konce. Po náhlé „přepadovce“ v práci, že jako nutně je třeba něco projednat, a po zralé úvaze jsme se nakonec dohodli na nové variantě. Přeci jen nechodím na to „Ju-jitsu“ a zrovna jsem neměl chuť se loučit se životem. Tento ročník měl kromě tradičních otců zakladatelů i další občasné účastníky a jednoho zbrusu nového. Martin má sice jen jedno dítko, ale uznávám, že Terezka vydá za ...., no prostě je to poklad. Celá maminka (říká Martin). Oldova mince "Je to na prd/ Nikam nejedu" ( já tam měl  "Seru na to / Je to na hovno", ale Ivan vymyslel mírnější verzi) padla naštěstí pouze na to první, takže se na nás Olánek nevykašlal a jel. Pochopitelně svým vozem, neboť po loňských zkušenostech zřejmě nechtěl riskovat, že zemře uprostřed lesa neznámo kde a na hony daleko od nejbližší hospody. Tento zbabělý krok učinil i Petr s Martinem (nutno podotknout, že Petr měl na pátek řádnou omluvenku - nene, to je jen alibismus, von by vlakem stejně nejel). Jak se později ukázalo, i jeho nakonec doběhli. Ostatní jeli vlakem. Někteří s radostí, někteří proto, že to tak bylo domluveno a někteří jen proto, že tak jeli ostatní (ale všichni jistě jeli s radostí). To jsme ještě netušili, co se na nás chystá.

    Dvě rodiny se sešly za vydatného deště již u nábytku na Ládví a jejich vybavení víceméně odpovídalo roční době a charakteru akce. Další čekala v metru, v oblíbených polobotkách a se zavazadly v náručí. Nu což, metrem jsme popojeli čtyři stanice a nakonec vystoupili všichni, ač jsme některým museli vysvětlit, že Masaryčka není na Hlavním nádraží (no co, já to taky nevím). Po telefonickém dotazu se začala trousit i čtvrtá rodina, tentokrát botasková, ale všechny děti byly pro jistotu napojeny na vysílací signál na kanálu č. 5. Následně se podařilo (jak podařilo, bylo to se mnou a byla to naprosto profesionální akce) zakoupit jízdenku a vyrazili jsme. Pavel cestou obdivoval, kolik je ve vlaku lidí a pravil něco jako v tom smyslu, že u něj v autě by bylo volněji. Nicméně jeli jsme na čas a na přestupech, které však překvapily některé účastníky, to perfektně navazovalo (no mě to překvapilo taky. Hlavně že ze slušně vypadajícího vlaku nás vyháněli do stále horších a horších. A "plynule navazovalo" znamenalo poklus v plné polní, a ne vždy jsme hned napoprvé běželi ke správnému vlaku). Po druhém přestupu jsme museli působit silně zmateným dojmem, že ani netušíme, kam vlastně jedeme, a po několika neúspěšných pokusech o vystoupení o několik stanic dříve nám místní cestující raději hlásili stanice, když viděli co jsme zač (no ono v té plechovce se zapocenými okny bez větrání při jízdě potmě stanicemi, kde buď ČD šetří na osvětlení cedulí, nebo tam nevede elektřina a na svíčky je moc větrno se těžko zjišťuje, kde vlastně jsme). Nakonec jsme úspěšně vystoupili v Jesenici. (už jsem si v duchu představoval, jak jdeme několik kilometrů z úplně jiné zastávky do Jesenice, po tmě, někteří v botaskách, jiní s věcmi v náručí, ostatní se ptají, kdo za to může a chtějí ho tlouct …) (ty ses do Míry nějak zamiloval, to se nedá přehlédnout) V mlze jsme dorazili do liduprázdného kempu a to tak, že tam nebyl ani personál.(tady bych ještě dopnil, že kemp byl 300 metrů od nádraží a tu vzdálenost krokoval někdo při jízdě autem) Dodnes netuším, odkud Míra vzal klíče a prohlásil „Pojďte za mnu a říkejte si , kdo chce jakou chatičku“. První si vzali Preradi, druhou Valsíci, třetí my atd. Ubytování bylo krásné, až zrak přecházel nad tou realitou, ze které brzy přišlo vystřízlivění. Byly to dvojchatky po 4 postelích s jednou palandou, lednička, která byla při několika stupních nad nulou zbytečná a kamna na tuhá paliva, ale bez paliv a místní uhelné sklady již byly zavřeny a jejich vedoucí také. Slibované vybavené kuchyňky spočívaly v jedné poličce s el.dvojvařičem a víc nic. Zhruba každá třetí chatka měla malý přímotop, který udržoval teplotu v chatce nad bodem mrazu, ale nesměly se otevřít dveře. Např. Pavel topil naplno zapnutým dvojvařičem a Míra Prerad dvojvařičem i přímotopem, i když tam tím pádem museli mít teplotní nadstandard. My měli třetí chatku a tak jsme si také zatopili, aby tam nebylo syrovo. Vzhledem k roční době tam bylo na spaní příjemně. Konečně jsme pochopili, proč bylo v pokynech uvedeno, kdo chce, může si vzít spacák. Časem dorazil i Olda, nastěhoval se do chatky, zhodnotil situaci několika nepublikovatelnými slovy a vzhledem k pokročilé době jsme většinou šli spát.

    V sobotu ráno nás začal burcovat Petr s Martinem, kteří dorazili časně ráno a měli pokyn, že v půl deváté jede vlak. Nějaký jistě někde jel, ale ne ten náš. Ten jel až o hodinu později. Máme podezření, zda to nebylo schválně, neboť někteří si nechali dovézt veškerou stravu na dva dny a proto jeli jen se školními taškami. Nicméně vše se nakonec obešlo bez inzultace autora této taškařice (ale já se sqěle pobavil, Kolouch v 8 v pustém spícím táboře se se slovy "Tak jsem tu, kam se jede?", to nemělo chybu) a vyrazili jsme na správný vlak, kterým jsme popojeli do Stebna. Z nádraží, no spíš ze zastávky v polích, kterou jsme opouštěli, na nás byl skvostný pohled. Kolouch s Jandou zkoušeli společně s Preradem handsfree na své vysílačky. Nakrátko střižený vysoký ramenatý Kolouch vepředu, Prerad uprostřed schovaný pod kloboukem lovce Pampaliniho, a opět ramenatý krátce střižený Janda na konci. A mezi tím děti. Prostě děti papalášů vyrazili s Rayem a Bodiem s vysílačkami v uchu pod vedením malého vzteklého Cowleyho na výlet. To je ten outdoor s pocitem bezpečí. Došli jsme však jen 500 m a protože neprošlo zakončení výletu u krajního domu, kde se chystala zabijačka, polovička výpravy zavítala do místního konzumu. Nevím co měli proti zdejší prodavačce, ale po hodině vylezli ven se slovy „ …kdyby ještě měla mlít třetí kafe, tak už ji asi zabiju“. (to máš z toho, že jsi tam nebyl, my co jsme byli, my víme ....) Pokračovali jsme kolem rybníka a smírčího kříže, jednoho z mnoha pozoruhodných kultovních památek naší dávné minulosti.

    Někteří z našich potomků jej sice považovali pouze za atraktivní objekt dokazování svých nevelkých horolezeckých dovedností a kulturnost našeho národa se opět projevila zcela odhalená. Po chvíli jsme došli k mohutnému dubu, který nakonec objalo devět z našich ratolestí. Po krátkém vyblbnutí a asi třetí svačině během dvou kilometrů pokračujeme po červené značce ke zřícenině hradu a kaple Petrohrad. Zde je většina dost poničena, kaple však ještě stojí a z hradu již je jen jedna zeď a schody. Po obědě z vlastních zásob, pokud ještě někdo nějaké měl, pokračujeme docela příjemnou lesní cestou, kterou si zpestřujeme různými hrami a dalšími radovánkami. Kousek před Jesenicí však kdosi zavětřil a náhle na výrazném rozcestí odbočuje ze značky a pouští se vlastní cestou. Chvíli malinko bloudíme, ale nakonec vítězoslavně zakončujeme zkratkou lesem přes takovou rokli, no v 16.26 Míra Prerad posílá ostatním SMS, v níž chce kohosi střílet, ostatní si chtěli ode mne půjčit basebalovou pálku, co jsem nesl na hru, aby ho mohli zabít, ale nakonec to nějak to nevyšlo. Znaveni odpočíváme na louce a pak ještě přelézáme ohradu, jen nebylo jasné zda ven nebo dovnitř. V Jesenici se znovu doplňují zásoby a konečně v Pensionu Na Cháti hned u přejezdu dáváme zaslouženou obědovečeři (a kdyby si Martin nenechával každé jídlo několikrát doohřívat, tak by nám to netrvalo ani tak dlouho).

     V kempu nastupují netrpělivě očekávané hry nejdříve na louce a po setmění jsme se přesunuli do místní jídelny či společenské místnosti za hlavní budovou. Začaly se vybalovat různé bubínky a chrastítka, zřejmě vše co Ivča posbírala ve škole. Na koho nevyšlo, vzal si puklice. No bylo to úžasné a ještě že kemp byl kromě nás prázdný. Po této atrakci by byl prázdný určitě. Po uložení dětí proběhla válečná porada otců v největší chatce. Řešil se zejména zítřejší program, což je i náležitě zdokumentováno na příslušných snímcích (snímky byly na žádost lékaře cenzurovány).

    Nedělní ráno dávalo naději, že bude hezky. Posnídali jsme a chystali se na stejný vlak jako včera. Jen v chaloupce u Kolouchů a Jandů vládl docela poklid. Po upozornění, že odcházíme nastalo zděšení a oba otrlí otcové prohlásili, že to stihnou. Za podpory jednoho z aut to skutečně stihli, Petr navíc hrdý na to, že před chatkou ještě čekal na Martina. Brzy však zjistil pravý důvod – nevzal si své outdoorové boty a tak jede v botaskách. Vlakem jsme jeli jen jednu stanici a vyrazili na Krtské skály. Počasí bylo příjemné a kraj opravdu nádherný. Minuli jsme dva rybníky a čelo výpravy, s několika nejzdatnějšími zamířilo k viklanu, který byl mimo značenou cestu. Co na tom, že nejmladší účastníci jsou kdesi vzadu, potřebují odpočinek a mají hlad. Objevitelská touha hnala jejich nohy vpřed i přes mrtvoly. Když dorazili ostatní, prohlásili, že se nejdříve nasvačí. Usedli jsme tedy na klády a vybalili batohy. Po svačině jsme vyrazili směrem, kterým se vydala předchozí skupinka. Po chvíli jsme stanuli u Krtského viklanu i s vysvětlující tabulí, nicméně objevitelé nikde. Vysílačkou ale bylo poznat, že nemohou být daleko, ale urputně tvrdili, že jsou také u viklanu. A teď nadešla Kolouchova chvíle. Oči se mu rozzářily, sundal batoh a pronesl: „To abychom odpálili dýmovnici“. Vyndal dýmovnici, odpálil, zařval, dýmovnici odhodil …. Na první dojem zkrvavená ruka byla jen obarvena od růžové barvy dýmovnice, nicméně za chvíli byl růžový celý les široko daleko kolem. Oni však neustále nic neviděli. Kolouch se však nevzdával a rozhodl se ztracence navést vysílačkou: „Míro, jsme u viklanu, okolo je les a vede tudy cesta, kde jsi Ty?“. „Já jsem také u viklanu“ ozvalo se z vysílačky. „No tak to je mi líto, to Ti pak nemůžeme pomoct.“. Nakonec jsme se přeci jen našli a již společně došli krátce do kempu na pozdní oběd. Bylo sice nakoupeno spoustu masa na opékání, ale nebylo domyšleno, jak se to bude opékat. No, po jednom sice úspěšném, ale velmi zdlouhavém Pavlovu pokusu to Petr s Martinem nakonec pekli u nich v chatce na pávičce (ta jediná vybavená byla) a zabilo se tím skoro celé odpoledne. Ostatní mezi tím blbli venku, několikrát se shazoval bumerang ze stromů a nakonec Pavel projevil značnou obratnost, když se vydal do větví pro míč, kterým jsme se pokoušeli shodit bumerang se slovy: „Děti tam nepustím, to se radši zmrzačím sám“. Maso už skoro nikdo nechtěl a pak už jen stihnout vlak a hurá domů. Někteří odpadlíci sice využili pár volných míst v přistavených autech a tak nakonec ve třech rodinách uháníme k domovu. Tentokrát chtěli někteří v Rakovníku přestupovat a divili se, že nemusí, ale v Lužné jsme šli na rychlík, abychom byli doma dříve. Preradi přestoupili také, ale proč se tahat s bagáží, když do Prahy jely oba vlaky. A tak cestou zjišťují, že nemají spacák a následně čas získaný v rychlíku využili k přesunu na Masaryčku, kam jim za půl hodiny dorazil i ztracený spacák a mamka je doma určitě pochválila, že nic neztratili. To v druhém kupé na stolečku zůstaly dva mobily, které byly dány dětem na hraní a jistě jimi měli být zasponzorováni bezdomovci, kteří přijdou do vagonu spát (no co, vždyť firma koupí nové). Bohužel ani tento plán nevyšel, protože na můj dotaz, zda si je nevezmou, se nakonec vrátily svému majiteli.

    Takže nakonec to bylo docela fajn, hlavně počasí navzdory dost pesimistické předpovědi bylo krásné podzimní. A už se těšíme na další ročník, který možná proběhne v nové režii.

Ivan za vydatné podpory Pavla (ta spočívala především v pruzení, kdy už to ten chlap konečně napíše a následných vložených komentářích) a kritiky jednoho z potrefených vtipálků, na jejímž základě byl text poněkud korigován.