Víkend s tatínky - Turnovská chata

Tak máme za sebou další vydařený víkend s tatínky.

 Hvězdná sestava :         Ivan, náš velký vůdce a vzor
                                   Petr, šéflékař výpravy
                                   Olda, provianťák
                                   Dan, nová posila a sqělý hráč na banjo
                                   Pavel, kašpar výpravy

    Již přípravy dávaly tušit, že se nebude jednat o akci jen tak ledajakou. Zejména sveřepost, s jakou se Denisa (zajišťovatelka ubytovacích prostor) snažila místo odřeknuté ubytovny zajistit cokoliv jiného, například volný skalní převis s polopenzí, jen abychom my odjeli. Tedy to trochu přeháním, správně mělo být aby odjel Petr, ostatní byli bonus. A zadařilo se, ubytování bylo zajištěno a čištění akvárka už nic nestálo v cestě.

    Ohledně počtu účastníků také nebylo jisto až do posledního okamžiku. Dvakrát denně si Olda hodil desetikorunou a podle výsledku oznámil že buď jede, nebo že ne. Naštěstí pro nás (a snad i pro Oldu) v sobotu padla samička a Olánek jel. Renatinou Omegou, ale jel. I k Renátčině nemalé radosti, neb termín zkoušek se kvapem blížil a volný víkend sliboval možnost nerušeného sebevzdělávání. To je náplň na víkend, co, akvaristky!

    Ranní odjezd byl těžce v pohodě (koneckonců organizovali jsme ho my, ne naše manželky), drobné rozpory byly pouze ohledně proviantu. Prostě těch láhví bylo na předpokládanou hladinu žízně žalostně málo. A nebyla slanina. A okurčičky. A křen. To vše jsme s malou odbočkou do Globusu obstarali a nic nebránilo Ivanovi navigovat nás k cíli naší výpravy.

    Dokonce jsme našli i dálnici na Mladou Boleslav, a to zejména díky mohutnému radiovému provozu, do kterého se občas zapojovali i spoluobčané z obcí, kterými jsme projížděli. Jedna z obcí nám poskytla i pár bochníků chleba (ke slanince). Cesta po dálnici nám svižně ubíhala, zejména poté, co se Petrovi zaseklo lanko od plynu v poloze „raketa“. Mírně nás přibrzdilo pouze krupobití (no spíš krupkobití, ale stejně to bylo hnusné), ale pak už cestě vpřed nic nebránilo.

    Zde musím odbočit a pochválit Ivana, našeho velkého vůdce a vzor, za výborný výběr trasy a hlavně za nápad zastavit se v Mladé Boleslavi v muzeu firmy Škoda - fotogalerie zde. Rozlehlý komplex výstavních síní nám ukázal vývoj kolových vozidel od prvopočátků – tehdy ještě pod značkou Laurin a Klement – až po žhavou současnost. K vidění byly historické unikáty i aktuální modely automobilky v různých stádiích rozpracovanosti. Dále motory, 3D projekce a dětský koutek, kde naše ratolesti mohly malovat pod blahosklonným dohledem tamního personálu. A vzhledem k tomu, že s naším příjezdem začaly padat trakaře, nikdo další se již do muzea neodvážil a tak jsme ho měli sami pro sebe. To si vychutnával zejména Olda. Když jsme prolezli všechny sály a expozice, byl u vchodu někde u šestého, sedmého vozidla. A když pak objevil vystavený stejný motor, jako má jeho dvanáctsettrojka, byl unesen.

    Leč doba oběda a předvánoční melodie, kterou hrály naše žaludky, nás přinutila opustit příjemné prostory muzea a vydat se hledat něco k snědku. S přehledem nás uspokojila konzumace kulinářských specialit u Mac Donald’s, kde se nám dostalo všeho, co naše těla ve vývinu potřebovala. Nasyceni vyrazili jsme k našemu cíli, k Turnovské chatě. K té jsme dorazili ještě za světla, což bylo nepochopitelně považováno za ideální příležitost k výletu po okolí. Skutečnost, že ledové krupky padaly vodorovně a rychlost větru se nepodařilo zjistit, neboť celá meteorologická stanice i s obsluhou kolem nás prolétla příliš rychle, neodradila Ivana a Petra od snahy vyrazit na místní pamětihodnost – rozhlednu Štěpánka. Uklidňoval jsem sebe Ivanovým tvrzením, že je to jen pár stovek metrů. Vyházeli jsme tedy urychleně věci na chatu, polaskali se s vlažným topením a vyrazili. Ivan nelhal. Za chvíli tu byla rozhledna. Choulili jsme se s Oldou a s dětmi u zamčeného vchodu na rozhlednu a pozorovali, co letí zrovna kolem. Bohužel se ukázalo, že vidět rozhlednu nestačí, a že je třeba ještě prozkoumat okolí, a po konzultaci s mapou bylo rozhodnuto, že tady tím lesem, přesně tam, jak není žádná cesta, jen padlé stromy, tak to je podle mapy přesně ta správná cesta, po které se vydáme. Hubu jsme měli tak zmrzlou, že jsme se nezmohli na odpor, a tak jsme šli. Zachránil nás až soumrak. Došli jsme na chatu sice za tmy, ale co. Hlavně že jsme byli v teple.

    A další omyl. Nějak jsme z předchozího vlahého topení usoudili, že se zrovna ohřívá. A vono ne. Chladlo. Na pokoji bylo jak na Tři krále na Sibiři. Ale to se poměrně záhy zlepšilo, Ivan vyzkoušel sprchu a prý tekla teplá voda. Ke konci.

    Hurá na večeři. Nevím jak u ostatních , ale moje svíčková byla super, vosku tak akorát, tak jsme si s Petrem dali repete. Mňam mňam.

Večer Petr rázně zavelel dětem a div se světe, skutečně lehce po osmé hodině začaly zalézat do pelechů. A netrvalo dlouho -tak asi hodinku - a většina, kromě velkých holčiček, spinkala sladkým spánkem. Nadešel čas otců. Z batohů se  vykutálely láhve, z Oldovy provianttašky slaninka, okurčičky, chlebíček, z pouzder kytara a banjo - prostě začal super večer. Ti, co to přežili, šli spát asi v půl třetí, zbytek průběžně někde mezi. Bližší komentář z pietních důvodů nepřikládám, ale foto napoví.

Neděle byla již od začátku v pohodě. Olda ráno vyskočil, propláchl si pusu vínem a hned se měl k světu. Bohužel my ostatní jsme jeho nástup nezachytili, a tak znechucen opět usnul a už se nám ho nepodařilo znovu vzbudit. My ostatní jsme s dětmi posnídali, zabalili a přichystali se na dopolední výlet. Jo přes noc taky napadlo docela dost sněhu, svítilo sluníčko, všude krásně bílo, prostě idylka.