Prášily - Chata KČT

Tak jsem se po dlouhé době rozhodl doplnit fotografie z akce i slovním doprovodem. Přiznávám, a to bez mučení, že hlavním důvodem je má neschopnost sloučit fotografie ze všech fotoaparátů, jež mi jejich majitelé a tvůrci laskavě poskytli, do jednoho srozumitelného celku. Přeci jen jsme se ne vždy sešli u stejného programu, sportovně zdatní fotografové již pořizovali romantické fotky z vrcholu hory, zatímco my méně zdatní jsme udýchaně fotili úpatí a děsili se představou, co nás ještě čeká.

Jo a abych nezapomněl, taky jako obvykle měl každý ve foťáku nastavený jiný čas, a v průběhu akce se letní měnil na zimní, takže jedním slovem bordel. Pořešil jsem to tak, že tentokráte bude tolik sérií fotografií, kolik bylo autorů, a laskavý čtenář nechť si to v té hromadě fotek hledá.

Této akce se účastnil nebývale vysoký počet rodin, což mě, který si již zvykl na účast stále stejných tváří, mile překvapilo. Stále stejné tváře nechť mi prominou, ale změna je život.

Cesta byla v pohodě, až na drobné extempore s nosiči na kola, které mě o pár, no, spíš o dva, hodin zdrželo, ale přijeli jsme ten samý den, který jsme vyjížděli. Hnidopichové sice podotknou, že asi o tři minuty později by to byl již jiný den, ale co. Ivanův popis trasy pro nás primitivní, Čech neznalé řidiče, byl ideální. Plzeň, Klatovy a v Prášilech mi zavolej. Nemělo to chybu. Před půlnocí bylo kupodivu ještě dost osob bdělých a byli jsme mile uvítáni.

Ráno bylo možné po budově potkávati stvoření v různém stavu bdělosti, či spíše ospalosti, ale postupem času se probrali úplně všichni a mohli se věnovat konzumaci svých vydatných snídaní, např. kávy.

Poté již jen pobalit věci a hurá na kola. Aha, kola, no to taky stojí za zmínku. Mě, co se s nosičem s..l řadu hodin, vysloveně nadchlo, že většina ostatních akci pojala jako pěší. To fakt potěší.

My, co měli na základce z fyziky za jedna, víme, že plavební kanály bývají jen mírně svažité, a jízda kolem takového kanálu jest balzámem na vetché nožky šlapajícího cyklisty.

Do kopce? Proč do kopce? Odkdy se plavební kanály budují na kopci? Jo ono je to na plavbu dřeva. Tak na kopec, no, co se dá dělat. A jsme u kanálu. A hurá, je mírně svažitý. Bohužel směrem k nám, nižší konec je na začátku naší trasy, a zase civím do kopečka. Ale je pozvolný, to si nenechám zkazit.

Jenže Ivan umí vždy překvapit. Koho by napadlo, že skrz kopec vede kanál tunelem, zatímco cyklotrasa vrchem. To fakt nemá chybu.

A jsme nahoře. A je to tu hezké. Máme kliku na počasí, on jí teda má Ivan prakticky vždycky, ale proč to znovu nepochválit.

Po krátkém sjezdu volá náš Pavlík, že má úplně prázdnou duši. No hurá. Tak, a teď se ukážu, jaký jsem technik. Sice jsem duši ještě nikdy neměnil, neb v okolí byla vždy nějaká obětavé duše, která po dotazu, jak na to, se sama chopila práce a s mírným povzbuzování jí i dokončila, ale šak su kurňa chlap, ne.

Tedy namontujeme nepoškozenou duši zpátky, nafoukneme a co? Překvapení, fakt jí nic není. Stačilo se zadělat po ramena, zapotit, a vím to taky.

Na tomto místě musím zmínit několik bezejmenných cyklistů z jiných skupin, kteří u nás zastavovali a nabízeli pomoc. Bylo to moc milé, i když zpětně uvažuji o tom, jak jsem asi musel vypadat, že měli takovou starost.

Jo a to, co mám na hlavě, nejsou sluchátka, ale pokrývka hlavy. Vypadal jsem v ní jako idiot, ale hezky hřála, a léta, kdy jsem dbal na design, jsou již dávno pryč.

Dalším programem byly místní oslavy. Tedy programem ostatních, já jsem po pohodovém dni s klidovým programem usnul jako dřevo. Popis průběhu oslav tedy ponechám přímé účastnici - Lucce.

Večerní program byl zahájen oslavou skutečnosti, že Ivan s Janou mají zase větší šanci stát se dědečkem a babičkou. Zuzka slavila patnáctiny. Všechno nejlepší, hody hody doprovody, šťastný a veselý.

Ba ne, skvěle jsme si s Danem zahráli a zablbli, tedy já určitě, o něm to takhle tvrdit nemohu, ale nestěžoval si, tak snad fajn. Kažkopádně ještě jednou dík, Dane, hrát s tebou je pro mě vždycky zážitek. A snad i pro ostatní zúčastněné.

V neděli byl v plánu výlet na Prášilské jezero, na které mám moc hezké vzpomínky ze zimního výšlapu s Kolouchovými a Jandovými (všichni vědí), a tak jsem byl zvědavý, jak to tam vypadá v době, kdy tam není sněhu po koulena.

Trasa byla zvolena s ohledem na přítomnost rodin s dětmi tak, aby si otcové, matky i jejich ratolesti odnesli zážitky, které je budou provázet celý život. Jak z obrázku vidíte, jednalo se v podstatě o romantický rodinný výlet rozkvetlými loukami a šumícími lesy. Pravda, šumění občas zanikalo v sípání účastníků, ale co je dnes ideální, že.

Všechny partnerské dvojice si výlet užívaly, jsme koneckonců klub moderní, prostý jakýchkoli předsudků.

A najednou jsme tam byli. Vzpomínky ožily, slzu jsme zamáčkli na zpoceném líčku, a zpět do reality, je tu svačina.

A s ní zkouška soudržnosti kolektivu, spočívající v nutnosti vybrat tři společná jídla na večeři. Po delší emotivní diskuzi byla na světě dohoda na tři jídla plus jedna porce "mňamky speciál", což byla nutná daň pro zachování globálního klimatu, deštných pralesů a úrody ve Venezuele.

Následovalo pokračování v podobě výstupu na Poledník, místní vyhlášenou rozhlednu. Zajímavé bylo, že výstup začínal mohutným sestupem, kterým jsme ztratili většinu předtím pracně nabrané výšky. Asi abychom si následné stoupání mohli nerušeně vychutnat již od paty kopce. A že to byl kopec. S Oldou jsme i přes časté zastávky několikrát viděli světlo na konci tunelu.

Výhled z kopce byl úžasný, stejně jako klobása bez chleba i vyžraný krám. Oddech byl zasloužený, dlouhý a potřebný.

A hurá dolů. Dávali jsme si pozor, sledovali značky, a snad i díky tomu jsme znaveni dosáhli základního tábora.

Další den, třetí v pořadí, byl oddechový. Cyklistická trasa kombinovala kopce, kopečky, krpály, stoupání a výjezdy. Jo a asi tři gigantické sjezdy typu zavařbrzdy, které nám umožnily během pár vteřin strachu ztratit většinu výšky nabrané v potu tváře (to je optimistický slovní obrat, já se potil i na ..) v předchozím hodinách, abychom si jí mohli v dalších hodinách zase nastoupat.

Krpál měl mezipauzu u kostelíka s hrobkou, bohužel díky absenci hrobníka zde nebylo možné spočinout a bylo nutné pokračovat.

Hezká zastávka nás čekala na jezeře Laka, kde jsme se potkali s pěší částí výpravy. Vzhledem k těm kopcům ale nedokážu zodpovědně říct, jestli na tom byla lépe pěší, nebo cyklistická skupina. Gáblíček i odpočinek přišel znavenému tělu vhod, počasí bylo opět na naší straně.

Zlatým hřebem dne bylo ovšem závěrečné stoupání, jež prověřilo zdatnost účastníků až na samý kraj jejich možností.

Někteří klikatě vyjeli až na samý vrchol, a to nejen kopce, ale i svých sil. Někteří vytlačili za mohutného supění s milým, i když poněkud unaveným výrazem na tváři, jiní jen vytlačili.

Jsem rád, že jsem nelitoval sil, abych byl nahoře první a mohl pořídit nezapomenutelnou fotodokumentaci tohoto výstupu.

A Zuzce Pressové, která kopec vyjela celý a kolmo, bych doporučil, aby se příště alespoň pokusila být udýchaná, minimálně ve chvíli, kdy kolem nás projíždí.Přispěje tak k naší duševní rovnováze.

Po vydýchání všichni nasadili radostný výraz, dále nás čekal jen krásný sjezd, večeře, večerní posezení s nostalgickým promítáním fotografií z minulých i dávno minulých akcí, které nám připomněly, že ačkoli nestárneme, děti nám sakra rychle odrůstají.

V úterý už byl jen mokrý výlet ke kostelu se skleněným oltářem, dále na blízký kopec a hlavně díky Vlastíkovi do vynikající restaurace, kde jsme naplnili bříška až po rysku, někteří i nad.

A zde jsou fotky: pod každou z nich je fotogalerie příslušného autora. Tak neváhejte a klikejte.