Horská Kvilda - velikonoce 2005

kompletní fotogalerie

    Tak máme za sebou další prima výlet, tentokrát na Horskou Kvildu. Nutno říci, že až do posledního okamžiku před odjezdem nebylo možno jednoznačně říci, zda jedeme na Sibiř, na lyže, na běžky, na kola, na pěší túry nebo na povodňový rafting. Ještě dva týdny před vypuknutím akce Horská Kvilda lámala historické teplotní rekordy, zanechávajíce i sibiřskou tundru daleko za sebou, a ve večerních zprávách jsme sledovali, jak se tam přes třímetrové závěje nedostanou ani silničáři, natož pak řadoví Pražáci. Pak ovšem počasí přepnulo na léto, sníh se začal smažit a přesouvat se do vodních toků, nutíce tak členy povodňových komisí k pravidelným zasedáním.

 

    A v tomto okamžiku začala naše úúúúžasná akce, jako vždy pod vedením Ivana, našeho velkého vůdce, slunce naše jasné. Odjezd byl stanoven na čtvrtek 16.00. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pracovní den, bylo značné části osazenstva jasné, že nestíhají. Nakonec, pokud se nepletu, odjel ve stanovenou dobu Ivánek sám. Do cíle dorazili první Procházkovi, za nimi postupně dorazil Ivan, Jandovi, a Marta (nevím, jestli v tomto pořadí, Ivan mě kdyžtak opraví). V době, kdy předvoj teamu již zdolával poslední metry, vyrazila skupina vojsk střed - Kolouchovi a Valsovi - vstříc dobrodružství a závodu o večeři. Bez navigace GPS cesta ubíhala svižně, poté co nás Martin upozornil, že na večeři není důvod spěchat, jsme si dali opulentní večeři na stojáka u benzínky (hambáče z mikrovlnky, mňam mňam), a protože nás čas již netlačil, zorganizovala Denisa ještě místopisnou projížďku "Rozbitými silnicemi za náledím Kvildy". Za tuto trasu by se nemusela stydět ani Petrova GPS.

    Chata mě velmi mile překvapila, zejména mě - panelákové dítě - oslovila velikost pokoje. Krásné podkrovní bydlení se střešními okny, vlastní toaletou a sprchou, no prostě paráda (Jandovi prominou. Ale na druhou stranu, vy jste měli Brůnu a my ne.) Nejvyšší patro obývali Pressovi (tedy jen chlapi, ženské od Pressů si dělaly vlastní víkendový program v Praze. Zajímavý precedens, uvidíme, co se z toho vyvine dál), Lojkovi, Kolouchovi a Valsovi. O patro níže byli Procházkovi, Jandovi a poslední dorazivší Hodkovi (v počtu čtyři celé, šest až sedm desetin jedince). Jo a taky tam byla klubovna. Tam jsme seděli onen památný večer, kdy jsme slavili náčelníkův blížící se důchod. Ale k tomu později.

 

    První den se po parádní snídani kolektiv rozdělil na sjezdaře a běžkaře a vyrazil. Naše sjezdařská frakce zamířila na Zadov. Celodenní lyžovačka udělala všem radost, i když kvalita sněhu pod náporem slunka zářícího z blankytně modré oblohy upadala hodinu za hodinou. Nám to nevadilo. Mě a Petrovi především proto, že jsme neměli lyže a trávili tak čas pozorováním dětí, moudrému usměrňování manželek a konzumaci krmě v místní stanové vývařovně. A taky nesmím zapomenout na fotky a video, na které jsme zaznamenávali úspěchy našich ratolestí. Kvůli lepšímu výhledu přestěhovali jsme naše stanoviště přímo na spodní konec sjezdovky. Tam nám věnoval svou milou pozornost Martin. Kdykoliv jel kolem, nezapomněl nás důkladně ohodit sněhem, abychom se při stání na slunci nepřehřáli a nebolely nás hlavičky. Je to prostě zlatíčko. Dokonce mi sníh naházel i do kapes od bundy, asi abych ho měl i na doma. Doufám, že se mi podařilo natočit ho při průjezdu kolem nás. Průjezd tělesa takové hmotnosti vytrhával vodu a kousky sněhu a vytvářelo to tak za řítícím se Jandou vodní gejzíry. Úchvatný zážitek. Vrátili jsme se na chatu kolem páté spokojení, děti utahané a já s xichtem jak opařená sova.

 

 

(Hele, víte někdo jak vypadá opařená sova? Já tedy ne. Dost dobře si pamatuju jak vypadal Pavel, ale opařenou sovu jsem jaktěživ neviděl. Dokonce den před odjezdem jsem byl v Národním muzeu na zakončení akce „Sovy do škol“ – jo měli tam sovu, živou, Kalouse ušatého. Ale opařená sova…, to mi bude vrtat v hlavě ………) Ale abych navázal na Pavlovo vyprávění.

   Běžkařská frakce zamířila k prameni Vltavy. Marta, coby zkušená šumavská běžkařka rozumně navrhla, že namažeme až na Kvildě, protože tam je to z kopce. Když už nás na jednom kilometru vedla potřetí přes tutéž silnici, začal jsem ji podezírat ze škodolibosti, ale stopy byly krásné, protažené včera večer a tak cesta pěkně ubíhala. Zamávali jsme kolem jedoucí sjezdařské frakci, zabroukal jsem si „Na šumavské louce pod Kvildou …“ a už je tu Kvilda. Marta věděla o prima pekárně, kde jsme pořídili pár koláčů a koblih coby cílová prémie a v infocentru jsme se ještě stavili pro mapky. Věrni heslu že „každý mistr maže klistr“ nanesli jsme tuto zázračnou směs i na naše lyže a upozornili děti, že se nesmí upatlat, protože to nejde dolů. Na to děti otřely skluznice o svá oblečení a na moji poznámku, na množství klistru na mých lyžích mi Marta opáčila „Tak si to užij!“ Projeli jsme Kvildou a poté, co jsem rozmluvil  dětem překonávání Vltavy plaváním s běžkami na nohou, použili jsme vedle stojící most a neochvějně směřovali k prameni. Tam jsme se setkali s Procházkovými, kteří vyrazili až z Kvildy a mazali „kouli“ nebo „nekouli“. Kolem Bučiny směřujeme dlouhým sjezdem zpět na Kvildu a ani při usilovném píchání to moc nejede. Při normálním sněhu a nikoli jarním firnu by to tu muselo frčet jak po másle. Povolali jsme na Kvildu sjezdařskou frakci, která právě zakončovala sjezd a  ještě netušila, že se chce zastavit na Kvildě v pekárně. Stihli to zapracovat do usnesení sjezdu a této jejich zastávky využil Vojta s Romčou, zbytek výpravy dojel kolem Jezerní slatě až na Horskou (rozuměj Kvildu).

 

       A pak nastala ta chvíle. Sešli jsme se v klubovně, každý plnou náruč dárků, oči zvlhlé dojetím, připraveni popřát mnoho zdraví, štěstí, spokojenosti svému velkému vzoru. Potřásli jsme rukou našemu ideálu a on některé z nás, kteří si to obzvlášť zasloužili, objal a na obě líce poceloval. Pak již vylétly zátky, šampaňské teklo proudem a stoly se prohýbaly pod tíhou asi čtyř pytlíků sušenek.

 

Do toho spustila kytara, spustilo banjo a spustil tandem Kolouchová - Jandová. Naštěstí se oba muzikanti nenechali vyvést z míry a ve vzájemné harmonii přispěli svými sytými hlasy k pohodě onoho okamžiku.

 

 

 

    Jak večer postupoval a překulil se v noc, někteří slabší jedinci nevydrželi ďábelské tempo, opustili kolektiv aby na lůžka ulehli a nových sil načerpali. Ostatní však o to více vychutnávali kolektivní zábavu za zpěvu trampských písní ve společnosti našeho Ivánka, který se nenechal zahanbit, hrábl pevnou rukou do rezavých strun své letité kytary a tklivým hlasem zapěl písně svého mládí. I my jsme znali tyto písně, neb nám je naše babičky zpívávaly, když nás v plenkách v kolíbkách vyřezávaných houpávaly.

S postupujícím časem zůstávali jen ti nejzdatnější, v čele s naším nezdolným vzorem, kapela nasadila taneční rytmy a tancechtivé páry se vrhly na improvizovaný parket. Tam vířily v divokých rytmech, končetiny se míhaly tu vlevo, tu vpravo, jak se tanečníci snažili ze sebe vydat vše. Někdy kolem čtvrté hodiny ranní odpadla i kapela a mohutná oslava, jakou nepomatují v Horské Kvildě již dlouhá léta, definitivně skončila. Na tomto místě bych rád poděkoval Danovi, s nímž jsem si fantasticky zahrál, a zároveň se omluvil Monice za stav jejího manžela při předání po ukončení našeho improvizovaného countrybálu. No zmazali jsme se jak klokani.Jen moje kapsa líp absorbuje.

 

   Po hektické noci, jak ji popisuje Pavel, nezbývalo nic jiného, než to rozchodit, jak také většina provedla. Poledníková parta vyrazila k Prášilskému jezeru, Lojkovi vyrazili na snowboardy (z těch pěti, co půjčovna nabízela, ale neměli vhodný pro Martu a  tak tam jen běhala, no spíš asi se bořila po sjezdovce a okolí), a já s kluky, Luckou a Dančou vyrážíme přes Zlatou Studnu na Přilbu. Počasí ještě lepší než včera, jen stopy oproti včerejšku trošku rozmoklé nočním deštěm, ale jinak OK. Co víc si můžeme přát. Za podpory gumového lana a úvazku nikdo nezůstává pozadu, svačíme na Studni a pak na Přilbě a opět kolem Jezerní slati se vracíme domů. V cílovém finiši mě Tomík docela prohání, ostatní zakončili u kiosku vedle místního řezbářství, kde se potěšili na duchu a i nějaká ta dobrota našla své adresáty.

 

   Další den jsem vyrazil s Deniskou, Pavlíkem a pěší skupinou Kolouchů a Jandů na výlet k Prášilskému jezeru. No, původně to mělo být na Poledník, ale k tomu naštěstí nedošlo. Trasa pochodu byla perfektně upravená. Pro běžky. Takže relativně pevný sníh byl ve stopě plus mínus dvacet centimetrů od ní. Do stopy se nešlape. Zásadně. Takže jedna noha se vejde na pevný sníh. Druhá zapadá do sněhu. Tu pět čísel, tu dvacet, tu definitivně. Musím přiznat, že po hodině této chůze, pajdajíc jako hrabě D'Peyrac, jsem toho měl docela dost. Sice jsem pravidelně měnil stopy, abych si obě nohy opajdával stejně, ale i tak to byl děs. A hlavně, všichni ostatní byli naprosto spokojení. Děti na sněhu vesele skotačily, Jana vážila i batohem třicet kilo a sníh si jí nevšímal, Petr a Martin byli v sedmém nebi z toho zážitku (ne, Petr jenom v šestém. V sedmém by byl, kdyby ještě začalo pršet) a Denisa mi sdělila, že jí to připadá romantické. V tu chvíli jsem pochopil, kam jsem to vlezl a že nemám dovolání. Nezbylo tedy než držet hubu a krok-žuch-krok.

 

Konečně Prášilské jezero. Na Petrův dotaz "No že to stálo za to" již nemám sílu adekvátně reagovat. Pozřeli jsme svačinooběd a vyrazili zachraňovat těhotnou matku v nesnázích - Monika se totiž vydala za námi. Petr vyrazil kupředu a na padlém stromu nám předváděl techniky prostupu terénem. Právě v okamžiku, kdy stál rozkročen nad na zemi ležícím stromem, dospěla sněhová pokrývka pod oběma jeho nohama k názoru, že tohle snášet nemusí, a na obou stranách se současně propadla. Petr dosedl obkročmo a zprudka. Mnohem více než skutečnost, že má mezi nohama konečně pořádnou kládu, si vychutnal poměrně malý, zato však ostrý souček, který mu protrhl outdoorové kalhoty. Jen tak mimochodem protrhl taky Koloucha, ale díra ve vlastní noze neznamenala nic ve srovnání s tragédií, která postihla milované gatě. Ty bude oplakávat ještě dlouho. Moniku jsme odvolali telefonicky, stejně se ukázalo, že šla jinudy než my, a stejnou krok-žuch-krok trasou jsme se vraceli zpět.

Večer dávali Harryho Pottera, takže nám děti zabavily klubovnu a nám nezbylo než se uchýlit na pokoj k Ivanovi a posléze na chodbu. Takové milé, pohodové komorní prostředí. Zůstali jsme tam i poté, co se podařilo zahnat potomstvo na kutě a plkali jsme a plkali. Jana Denise, ale i nám ostatním, odhalovala skryté kapitoly z Denisina pestrého života. Bylo úžasné sledovat, co všechno Denisa dělala a neví o tom a většinou je hrozně překvapená, že to fakt dělala a že si to fakt nepomatuje. A pak hurá do peřin. Ještě namrazit Petrovi postel, aby si připadal jak doma.

 

    Nedělní počasí se den předem zase nedívalo na předpověď a tak navzdory meteorologům jsme měli slunce nejen v duši. Blankytná obloha a přiměřené sněhové podmínky vylákaly osazenstvo na běžky i pěší túry. Den byl, tedy alespoň v mém podání, vyhrazen pobytu s rodinou, fotografováním potomstva, ale i krás přírody, kterých bylo koldokola skutečně dostatek. Sníh jemně křupal pod botami, které se nikam nebořily, a když, tak jen o pár centimetrů, převýšení minimální, v poločase teplá strava v jedné z mnoha občerstvovacích stanic, kde za mírný obnos nasytila se celá rodina. Následoval stejně pohodový návrat zpět a odpočinek, odpočinek, klídek, relax....... a tak.

    Den to byl fakt jak vystřižený z reklamních časopisů. Zatímco v Komořanech slibovali, že pátek bude dobrý a pak se to bude zhoršovat, tak na Šumavě to asi pro nedostatek mobilního signálu bylo naopak. Pátek dobrý, sobota ještě lepší a neděle naprosto úžasná.  Po snídani tedy přecházíme silnici (podotýkám, že jen jednou !!) a nastupujeme do celkem asi čtyřkilometrového sjezdu překrásným údolím Hamerského potoka a další tři kilometry dolů podél Vydry. Noční teploty se zřejmě přiblížily nule a sníh trošku přituhl. Díky tomu to fantasticky frčí, cestou se občas pokocháme a snad za hodinku jsme u Turnerovy chaty. Uvnitř kromě útulného dřevěného interiéru, hořícího krbu a příjemného personálu jsou čtyři bobtailové a za rohem v kleci papoušek. Romče svítí oči, ani jí nevadí, že je zde na běžkách a Tomík také ještě více ožívá. Dáváme si polévku, někdo palačinku se zmrzlinou a někdo ovocné knedlíky. Po občerstvení stoupáme kaňonovitým údolím vzhůru. Tudy jsem chtěl jet původně dolů – díky Marti, že jsi mi to vymluvila! Nejprve není sníh vůbec, pak už je, ale občas jej vynechali, překonáme potůček, propleteme se lesem a docházíme na konec sněhu.  A pak že sníh se drží ve větších výškách déle. U chaloupky na louce s potůčkem dáváme pauzu, děti se cachtají ve vodě, no prostě taková ta jarní horská idylka. Docházíme na Zhůří, kde je jasně vidět, čí je která louka. Ty soukromé jsou už od sněhu uklizené, zatímco na státní ještě leží nálož sněhu. Volíme letos novou lyžařskou stopu a brzy dojíždíme opět na Horskou Kvildu, kde děti ještě do večera stíhají promočit vše, co si oblékly suché, včetně bot.

 

    Večer dávali - no, kdo to uhodne - SUPERSTÁÁÁÁR, takže klubovna zase nepřicházela v úvahu. Na chodbě panovala jako každý večer příjemná atmosféra, Denisa barvila vejce, koberec a vůbec vše co bylo v dosahu. Jana spala, takže další epizoda z Denisiných ztracených pamětí se nekonala, ale my ostatní nedostatkem zábavy netrpěli. Dohadování léta zabralo dost času, i když teď, když o tom tak uvažuju, nemůžu si vzpomenout, jestli jsme něco dohodli. No a někdy kolem půlnoci nás zavolaly naše postýlky do své teplé náruče a bylo po všem.

 

    Časně zrána chlapci i muže pevně třímající své pruty v rukou vyrazili do pokojů za děvčaty, aby tak naplnili tradice předávané již od dávných dob z generace na generaci. Odměnou jim byly vejce vařená, syrová, čokoládová či sádrová, ale hlavně pískot děvčat dostávajících svůj příděl, který jim zajistí dostatek krásy na celý rok, než dostanou znova na prdel. Poté následovalo předání pokojů nerudnému správci, nošení zavazadel do přistavených dopravních prostředků a přesun rodin k domovům. Tentokráte snad nikdo nepředváděl techniky tance na ledu ani ukázku vyprošťování vozidel lopatou, a tak po čtyřech dnech strávených v milé společnosti kamarádů a dětí vlastních i cizích skončil tento úspěšný výlet. Doufám, že se zase brzy sejdeme.

 

Pavel + Ivan

kompletní fotogalerie

 

PS: Pro Denisu - najít pět rozdílů na mapách je dobrý námět, ale těm, co u toho nebyli, bych to asi těžko popsal.