Putování za dinosaury

(kompletní fotogalerie zde)

Vyrážíme

Odjezd byl tentokrát zcela neobvykle v neděli, a to hned časně z rána (no uznejte, že odjíždět v neděli v 9,00 je zvrhlost. V kolik tak asi musí člověk vstávat, aby naložil kola a ty mraky bagáže) a musím říct, že jsme jako rodina zabodovali, protože když dorazili Pressovi a Lojkovi, již jsme seděli v autě. Pravda, párkrát jsme se vraceli pro zapomenuté drobnosti, ale i tak to byl historický úspěch. Po krátké exkurzi po okolí Prahy jsme našli dálnici na Liberec a po ní se přesunuli přes město pod Ještědem až ke státní hranici s Polskem. Za okázalého nezájmu příslušných orgánů byla všemi vozy překročena státní hranice (a po asi dvou kilometrech znovu, tentokrát do Německa) a naše velká cesta nabrala nový směr. Pro zájemce o podrobnosti byla trasa následující : Praha - Liberec - Hrádek nad Nisou - Zittau (Žitava) - Kurort Jonsdorf.

 

První zastávku jsme měli v obci Kurort Jonsdorf, ze které byl podniknut krátký výlet zpět do Čech za účelem oběda. Zastavili jsme pod kopcem (to už snad nikoho nemohlo překvapit) a malebnou vesničkou stoupali ke státní hranici. Zábavné bylo, že její překročení Jana nezaregistrovala, zatímco těsně vedle hraničních kamenů stojící vietnamský trhovec jejímu zraku neunikl. Po dobrém obědě pod patronací neurotického vrchního zavelel náčelník k návštěvě skalního hrádku Falknštejn

 

Vzhledem k tomu, že jsem se kvůli pracovním telefonátům opozdil za skupinou, obával jsem se, že se v neznámém terénu někde ztratím. Naštěstí se mě ujal Ivan s Janou, kteří byli tak hodní a na staršího spoluobčana počkali a cestu mu ukázali. Na kýženém místě (viz foto vlevo - Krkavčí kameny - jak se později ukázalo) jsme usedli a snažili se zjistit, kdeže je naše potomstvo a Marta s Luckou. Ukázalo se, že náčelníkovi vlivem blesku selhala GPSka a že všichni ostatní jsou již u pravé zříceniny, kam jsme nakonec dorazili i my abychom se po krátké zastávce pustili do dalších dobrodružství.

Lezeme po skalách

A musím říct, že to byla dobrodružství úžasná. Měli jsme možnost nechat děli vylézt po cvičné horolezecké stěně po dozorem dostatečně odvážných (a dostatečně trhlých) rodičů, kteří neomdlévají při pohledu z výšky a samozřejmě pod odborným dohledem Marty coby instruktorky do výšek dříve dostupným jen odvážným letcům v balónech. Trasa byla velmi hezky připravená, obtížnost na začátku nízká, s postupem výš se stále zvyšovala a byla na vrcholu korunována zápisem dětí do vrcholové knihy. Snad jedinou vadou na kráse bylo to, že kvůli bezpečnosti bylo možné naráz vzít jen dvě děti a vzhledem k délce trasy se zbytek u úpatí skály dost nudil, nebo si krátil chvíli rytím v listí. Dle dostupných informaci (což je v praxi to, co mi řekne Ivan) je nahoře hospoda jménem Nonnenfelsen(Jeptišky) a je tam výhled na Jonsdorfer Felsenstadt (Jonsdorfské skalní město). Ten výhled potvrzuji, mám ho někde i na fotce, ale ta hospoda mi asi nějak unikla.

 S odstupem času musím říct, že byla dobrá myšlenka nechat při prvním výstupu matky dole (tedy s vyjímkou Marty, ale to se nepočítá) a zachovat tak klid a mír v rodinách. Kdyby lezly matky první, už nikdy by se děti nedostaly ani na první skalku. Takhle měly ty, co to zkusily, zcela nový zážitek. A večer díky tomu usnuly jak zabité. Poté, co se slunce nachýlilo k západu, zavelel náčelník odjezd a bravurně nás na první pokus dovedl nejprve zpět k autům a později i do kempu Blaue Adria, který se měl stát na příští tři dny našim dočasným domovem.

 

 

 

V kempu

Kemp Blaue Adria ve městečku Crosta byl, a to musím zdůraznit, velmi milým překvapením. Uklizeno, čisto jak v hotelu, prostorné, skoro až voňavé toalety, sprchy s teplou vodou po celý den, no prostě paráda. Snad jen to počasí přálo spíše zemědělcům než lenošivým opalovačům.

Ale to, že během pobytu párkrát sprchlo, nijak nekazilo program cestovatelsko-objevitelský. Jenom jsem se nemohl moc slunit a relaxovat. Nu což. Tedy : je pondělí, vstáváme časně (lidi, já to nechápu, jsem na dovolené), snídáme, balíme věci s sebou na kola a jedeme. Kam? No přeci

Za dinousaury

Cesta na kolech nám pěkně ubíhala a najednou se před námi začala vzpínat hora masa - dinosaurus. Působivá upoutávka na park u obce Kleinwelka, kterou zdálky nepřehlédnete.

 

 Ještě před vstupem do parku nás k návštěvě zlákalo bludiště se spoustou dalších atrakcí. Bloudění stálo za to, rozdělili jsme se na skupinky a různě chaoticky nebo naopak vědecky jsme se snažili najít cestu desítkami a stovkami metrů chodeb zeleného labyrintu.

Po úspěšném zdolání této překážky následovalo svezení na elektricky ovládané lanovce, která jednoho po druhém svezla tam a zpět nad chodbami bludiště.

Poté se děti rozprchly do množství prolézaček, skluzavek, lanových drah, provazových mostů, dvířek, schodů a jiných roztomilostí, které je zabavily, a nás konečně také, na dost dlouhou dobu. Zakončili jsme kvízovou stezkou v malém labyrintu (otázky byly mj. i v češtině) a po závěrečném sklouznutí na tobogánu následoval již jen oběd na přilehlých lavičkách.

 

 

Samotný dinosauří park nabízel kromě zmíněných prehistorický drobečků další atrakce pro naše dítka, a tak bylo hlavním úkolem rodičů je vůbec od her, které trůnily u vchodu, vůbec dostat dále na prohlídku parku. Tato snaha ovšem po pár stovkách metrů totálně zkrachovala při setkání s konstrukcí z dřeva, lan, sítí a bůhvíčeho dalšího. Tento rozlehlý monument přímo sváděl k prolézání a honění se, k houpání přes jámy, šplhání mezi patry sem a tam a vůbec k řádění všeho druhu.

 

Všechny fotky najdete ve fotogalerii, rozsah a množství nápadů, které tu autoři uplatnili, je mimo rámec mé vypovídací schopnosti (ukecanosti).

 

 

Po takto strávením dni šlápla skupinka do pedálů a vyrazila zpět směr kemp Blaue Adria. Tam jsme byli vpuštěni po celní a pasové kontrole bdělé ostrahy a mohli si užívat zaslouženého odpočinku při koupání ve vařící vodě (viz náčelníkův šok na přiloženém obrázku), slunění ve stínu a dalších podobných aktivitách.

Děti si na dětském hřišti zopakovaly finále soutěže Česko hledá Superstar a soudě dle fotografií, šlo jim to jedna báseň (vlastně píseň). Pak následovala příprava večeře, nasycení a uspání drobotiny, posezení při vínku, probrání náčelnického plánu na další den a hurá do hajan.

 

Cyklovýlet na rozhlednu

Cílem dalšího dne, hned po mátožném ranním zoufalství, byla rozhledna Hahnenberg, která, alespoň podle turistické optimistické místoznalé bružurky slibovala netušeně krásný výhled do širokého a též do dalekého okolí. Rozhledny, jak milý čtenář jistě sám dobře ví, jsou stavby nacházející se obvykle na nejvyšších místech onoho širokého dalekého okolí. Takže shrnuto - ze širokého okolí je na ně hrozně daleko a ještě do krpálu. Jak jinak.

 

Tedy jsme šlapali. Všude bylo ticho, místní okolí bylo skutečně oázou klidu rušenou jen zpěvem ptactva a námi. A již zde bylo závěrečné stoupání a za ním - rozhledna. Zamčená. Byl na ní skutečně prima výhled. Tak jsme tam hodili kotvu a dali se do svačiny prokládané borůvkami z místních borůvkových dolů. Zpestřením bylo vozidlo bezpečnostní agentury, které z ničeho nic vyrazilo z lesa směrem k nám, zabrzdilo mezi našimi koly a vyplivlo ze svých útrob komisně vypadajícího černooděnce. Toho jsme však nezaujali a vydal se k rozhledně. Kupodivu měl klíče, takže on si nahoru vyšel. O tuto zkušenost se s námi ovšem nepodělil a po lesní cestě opět odkvačil pryč.

 

Po návratu někteří lačně chytali skuneční paprsky, leč tato příjemná zábava neměla díky vrtkavosti počasí příliš dlouhého trvání. Dalším bodem programu bylo dobití mojí autobaterie, která po dvou dnech zásobování ledničky dospěla k názoru, že čeho je moc, toho je příliš, a vybila se. Poté, co se náš autobus podařilo nastartovat, vydal jsem se s Luckou na objevno-dobíjecí "tour de okolí", která byla zpestřena návštěvami místních pamětihodností, například Aldi a PennyMarket. Po návratu jsme objevili krásně zbudované plachtové přístřeší mezi vozidly a všichni jsme se pustili do konzumace dovezené zmrzliny. Děti se ještě na závěr došly namrazit do jezera a pak už večeře a hurá do hajan.

Po klasickém ranním vstávání (to znamená že Ivan a Marta byli čilí a optimističní, zatímco zbytek mžoural v průměru jedním okem na osobu a mohl si tlamku natrhnout) začalo balení stanů a všeho, co se za ty tři dny stihlo nakrámovat. Opět se musím pochválit, poslední byl někdo jiný než my. A protože vylezlo sluníčko, děti a někteří odpočinkomilní dospělí se flákli na pláž a vstřebávali teplo. Po několika urgencích a hlavně poté, co ta hřejivá potvora zase zalezla za mraky, došlo k nejhoršímu, a to k odjezdu.

Cesta ubíhala svižně a před námi byl poslední odpočinkový, na žádost líné unavené menšiny výrazně zkrácený. Výchozím místem byl Ebersbach a cílem byl pramen Sprévy (Spreequelle) pod vrchem Kottmar. Kde pramení řeky? Na kopci. Kde na kopci? Úplně nahoře. Co s tím uděláme? Vyšlapeme, vytlačíme, doneseme, prostě musíme to vidět. Když mě však po chvíli dojely moje plíce, musel jsem uznat, že to stálo za to.

 

Protože Ivánek, náš velký vůdce a vzor, nejezdí ze zásady dvakrát stejnou cestou (například takovou, která poměrně přímo a ještě k tomu z kopce vede zpět k našim zaparkovaným vozidlům), měli jsme během následujících hodin možnost seznámit se s cestami, které nikam nevedou, s dalšími cestami, které někam vedou, například do betonárky, do pískového lomu, do pr.... a tak. Nebo taky bez předchozího upozornění končí v lese. No mělo to stále gradující tendenci. Závěr akce jak má být. Ale auta se nakonec našla, naše děti to přežily a jelo se dál. Po trase Ebersbach - Seifhennersdorf/Varnsdorf - Česká Lípa - Mělník - Praha hurá domů. Utahaní ale spokojení. Takže děkujeme všem a zejména Ivanovi. Jo a Martě za to lezení. Fakt super.