Víkend s tatínky - Čertoryje

Po loňském mimořádném úspěchu akce "Víkend s tatínky" alias "Fotrtúr" (která mimochodem vznikla z hecu našich drahých poloviček) jsme se rozhodli uspořádat jubilejní, v pořadí již druhý ročník tohoto tak oblíbeného soustředění otců a jejich ratolestí.

Organizace se chopil Míra Kunc a věnoval tomu vše. Například masky čerta, které nás (no za sebe musim říct, že hlavně Lucinku) přinutil vyrábět nejen pro děti, ale i pro dospělé, jsme za celý víkend ani jednou nepoužili. Lokalitu ovšem vybral výtečnou, okolí bylo super, jak jest z níže přiložených fotografií viděti, a o zážitky také nebyla nouze. Koneckonců, posuďte sami.

Kapitola první - Pojedeme

Jo, kluci, loni to bylo na Psím zubu supr, tak deme do toho, né, sakra. Šak na to máme, ať ty naše valej bulvy, žejo.

Nevím, co způsobilo, že oproti loňské akci tří otců a devíti dětí (vidíte, jo, standartní klubové rodiny á tři potomci na otce, né jako u některých škudlilů) se letos zcela nepochopitelně přihlásily mraky lidí. No mraky né, ale obláčky určitě. Takže Psí zub nehrozil, protože neni nafukovací. Naštěstí Míra (ten, co jsem mu umyl pr..l za ty masky) našel hnedle několik ubytovacích možností, jedna lepší než druhá (na jednu z nich pojedeme na léto) a tak jsme rozhodli, že pojedeme do Podkosti. Leč osud nebyl výletu do těchto končin příznivě nakloněn. V ubytovacím zařízení praskla voda (což by se loni na zubu stát nemohlo, tam o vodě, natož pak o elektřině či vnitřním splachovatelném WC jaktěživi neslyšeli) a my, tedy Míra, hledali náhradu. Milý personál vytopené ubytovny nám poskytl spojení na další nebožáky, kteří pod příslibem finančních slastí byli ochotni naši grupu ubytovat. A tak se tedy jelo. Byl vybrán tradiční trampský způsob dopravy, a to koňka. Pardon, rychlovlak ČD, pouhých pět přestupů a za pár korun jste tam skoro stejně rychle jako pěšky. Někteří sabotéři však neuposlechli tklivé vrzání náprav pečlivě udržovaných čalouněných kupé a raději se drncali ve vlastních maringotkách. Pročež ač vyjeli o dvě hodiny později, byli na místě o dvě hodiny dřív. To je relativita v praxi. Nabídli jsme telefonicky směrem k vlakové zastávce v "zde doplní Ivan, já nevím, jak se ta středisková obec jmenovala", že je od vlaku odvezeme, ale byli jsme odbyti, že ten kousek snad dojdou. Tak jsme se jen informovali, kdy to tak asi bude, a ve stanovený termín jim vyrazili naproti. A skutečně, ještě jsme nestihli ani pořádně promrznout, velká ručička ani dvakrát neoběhla ciferník, jen podvečer se překlopil v noc a již se na obzoru objevila přicházející skupina. Náš pozdrav zanikl v diskuzi o důvodů ztráty orientace vedené napříč politickým spektrem výpravy. Vzhledem ke kvalitám dvou specialistů na azimut, které jsem viděl přímo v akci již loni, se však domnívám, že byla buď špatně vytištěna mapa, nebo že hvězdy vyšly v neobvyklých obrazcích a stromy obrostly lišejníkem na špatné straně. Jediný, kdo se nedohadoval, byl Olda. Asi proto, že při posledním stoupání do krpálu již viděl světlo na konci tunelu a nyní se jen s obtížemi vracel mezi smrtelníky. Večer proběhl klasicky typu povléct postele, převléct děti, dovléct se na židle, na postele a omdlít. Poměrně záhy došly baterie i rádiu Prerad, mě už taky bolela huba, a tak hurá do pelechu. Spalo se nám dobře, a to i přesto, že stejný termín i stejnou ubytovnu zvolilo za svůj cíl několik amatérských kapel a jejich fanoušci. Vesele zpívali, co šlo pít, to pili, co nešlo, to kouřili. Prima grupa.

Kapitola druhá - den první

Do krásného jitra nás probudil Ivan, náš velký vůdce a vzor, a to tak, že bušil do zamčených dveří tak dlouho, až Míra vyměkl a šel ho seřvat. Dali jsme snídani, Míra nasadil svou masku čerta (posuďte sami z fotek) a vyhlásil základní osnovu našeho pobytu. Během dopoledne dorazili Kolouši v prořídlé sestavě a plynule se včlenili do našeho taktéž prořídlého kolektivu. Plný počet dětí měl jen Míra Kunc. Jo a Olda, i když tam mi výraz "plný počet" přijde poněkud nadnesený. A vyrazili jsme na obhlídku terénu (pro Petra: pohoda, pár set metrů). Dopolední výlet spojený se šplhem i skluzem se povedl, i když nám zabral více času, něž jsme předpokládali. Asi největším zážitkem byla obhlídka místa, kde se měl uskutečnit před dětmi pečlivě tajený noční program. Tedy obhlídka samotná ani tak ne, ale přechod potoka, to bylo něco, na co se jen tak nezapomene. Stručný popis: metr a půl hluboká, dva metry široká strouha plněná vodou a mazlavým bahnem. Přes ní leží volně ložená kláda. Mirek, jehož stabilita byla přímo ukázková, přešel baletním krokem kládu na druhou stranu zcela bez zaváhání. Já, jemuž se nohy z klády sesmekly již při pokusu o nastoupení, jsem si představil, co by se stalo, kdyby se nožky takto rozjely uprostřed klády, a riziko poškození některých periferních, občas ještě využívaných součástí, mě přimělo vzdát pokus vyrovnat se Mírovi. Tedy jsem s rozběhem strouhu přeskočil. Následoval mě Petr, jemuž se kláda (ta dřevěná, volně ložená přes strouhu) zdála také kluzká. I Míra Prerad s Oldou usoudili, že raději přeskočí. Olda se tedy rozběhl s bojovným výkřikem a......a v poslední chvíli si skok rozmyslel. Bohužel tuto změnu životního postoje zapomněl konzultovat se setrvačností svého mužného těla, a tak po ploché balistické křivce zahučel přímo do potoka, kde jeho křik pokračoval, jen již nebyl bojovný. Poté, co jsme se trochu vzpamatovali (tlemili jsme se jak debilové ještě notnou chvíli), se rozběhl ke skoku do známa i Míra Prerad. Dlužno podotknout, že ačkoliv moudře zvolil delší rozběh, stejně nakonec usoudil, že to nepřeskočí, a zapnul brzdy naplno. K jeho smůle však zapomněl, že toho rána si vzal boty bez ABS, a tak smykem vstoje za mocného řevu zahučel tamtéž, kam předtím Olda. Takový nápor na naše bránice jsem ještě nezažil. To prostě nešlo. Byli jsme naprosto mrtví smíchy. Ovšem vyvrcholení přišlo až po cestě zpět. Mirek opět předvedl bravurní přechod přes kládu, který tentokrát točil kamerou, aby tento výkon zaznamenal pro generace příští. A následoval závěr, za který jistě vyhraje novou kameru, tedy pokud se mu z téhle podaří vyndat pásku. Při posledním kroku ujela ladná nožka, tělo se jen tak lehce sesulo stranou a upuštěná kamera, věrna přitažlivosti, se elegantně kutálela po svahu do vody. Míra ji lapal všema deseti, leč zachytil ji až pod hladinou. Od té chvíle měl přenosné akvárium, ve kterém pravidelně kontroloval hladinu vody v objektivu. Sušil ji poctivě až do konce pobytu, ale kazetu nevydala. Mrcha. Tematické video : zde

Poobědvali jsme v klidném prostředí, hipíci byli chcíplí a v místnosti bylo výborně uklizeno a dočista vytřeno, protože jim rupnul kotel na vodu. Odpoledne jsme vyrazili na výlet, který byl zpestřen spoustou her a jiných zábav. Zejména naši ctihodní otcové se utrli z řetězu. Vrhali se z kopce jeden přes druhého - video zde - nebo se laškovně kutáleli ze svahu - video zde - nebo dělali věci, které jsou mimo možnosti slovního popisu, to se prostě musí vidět - zde a zde . Koneckonců i níže ve fotogalerii najdete pár skvostů, které alespoň zčásti dokreslí vaši představu o onom odpoledni. Na závěr jsme si dali sestup roklí, kde jsme si podávali jedno dítě po druhém jako živý výtah. Foto napoví. Po večeři byla pro naše ratolesti připravena tajuplná cesta do tmy. Pod vedením Míry se děti odebrali do skalního amfiteátru, kde jim do naprostého ticha byla puštěna famózní ukázka vážné hudby, jejíž jméno si pochopitelně nepomatuju, neb nejsem fanouškem tohoto žánru. Co si ovšem pomatuju, že jsem tam potmě připravoval techniku. Pro větší působivost byla dálkově ovládána, aby pobíhání a mačkání čudlíků nerušilo výsledný estetický zážitek mladých posluchačů. Je skutečně zábavné, když sebou i s kazeťákem při šplhání do svahu dvakrát seknete, obzvlášť když vám napodruhé vypadne z ruky černé dálkové ovládání a vy pak ryjete jak bachyně rypákem v listí ve snaze znovu ho nalézt. Možná se ptáte proč potmě? Co třeba nějaké stylové osvětlení? Třeba louče? Budete se divit, ale i to Míru předem napadlo, a tak v nejmenovaném hypermarketu pro kutily a zahrádkáře zakoupil hned několik krásných loučí. Ty jsem těsně před odchodem do tmy vybalil z igelitu a přečetl návod, který říkal : Odšroubujte uzávěr s knotem, nalijte do dvou třetin lampový olej, uzavřete a zapalte. I ptám se Míry, v které krabici že je lampový olej. Když mi odpověděl otázkou "A na co ho proboha potřebuješ?", bylo jasné. Návody tady nikdo nečte. A šel jsem potmě. Jinak dětem se to moc líbilo, do potoka nikdo nespadl - zajímavé, že za světla tam kdekdo zapad a potmě to šlo v pohodě.

Po návratu jsme zahnali ratolesti na kutě, usedli ke kytarám a při pití známého turistického nápoje - Jeníka Chodce - probrali od programu na neděli přes manželky naše i cizí až po úrodu ovsa ve Venezuele. Poté usnuli jsme spánkem spravedlivých. Ranní snídaně přinesla mírnou komplikaci - personál restaurace ponocoval s muzikanty - kšeft je kšeft - a nebyl po ránu ke vzbuzení. Ale jakmile jsme sbalili a chystali se odjet bez zaplacení, probrali se a uchystali nám ranní krmi. Poté byly dobaleny poslední zbytky věcí, zaplacena útrata a přitom přišel Ivan, náš velký vůdce a vzor, na smutnou skutečnost. Postrádal fotoaparát, jež ve svých útrobách v chemické světlocitlivé vrstvě filmu skrýval nezapomenutelné fotografie pořízené Ivanovou manželkou. No průser. I nelenil, zavzpomínal ve své mnohasvazkové paměti, a seznal, že poslední fotografie tvořil předchozí den na louce na kopci při válení sudů. No bodejť, udeřil se do čela, tam musí býti ztracený exemplář znovu nalezen. A vyrazil do kopců. A skutečně. Teda, né že by tam ten foťák byl, ale při šplhu do kopce a následně při vdechování čerstvého lučního vzduchu, který osvěžil tělo i mysl našeho nezdolného turisty, si Ivánek vzpomněl, že fotoaparát vlastně uložil do batohu jednoho ze svých synků. I sešplhal shůry zpět k nám a ověřil tuto geniální myšlenku. Bylo tomu tak. Aparát byl nalezen a náčelníkovo manželské soužití se může, prosto trhlin, ubírati vpřed vstříc světlým zítřkům. A my se, jako správní kamarádi, skvěle bavili.