Ač byly velikonoce v půli dubna, dalo se jet jak na hory, což někteří udělali, tak na kola. Z původních potencionálních zájemců nakonec zbyly dvě rodiny. Pressovi a Urbanovi.

 

V Dobřichovicích jsme využili místní cyklobus, který jsme měli kromě pár místních „Černoličáků“ jen pro sebe. Na Malé Svaté hoře Jana naladila džípíesku a vyrazili jsme. Po několika km a asi čtvrthodinového sjezdu k Voznickému potoku Jana koukla na džípíesku a překveně užasla: „My jsme klesli!“ Od té chvíle jsme ale už jen stoupali lesní silničkou „Hladovka“ přes Knížecí studánky na Stožec. Za Knížecími studánkami jsme zahlédli postupně přebíhat přes cestu snad 30-ti hlavé stádo srnek, pokud to teda byly srnky a ne divočáci, jak někdo tvrdil. Ale nikdy jsem neviděl divočáka s dlouhýma nohama.

 

Ze Stožce kvůli raketové základně nemůžeme hřebenem, a tak jej objíždíme po žluté. No, zhruba něco jako „tečkovaná cyklotrasa“ s kameny a kořeny, ale děti to označili za nejlepší úsek. Já bych jel příště raději buď druhou stranou okolo Brda, nebo odbočil z „Hladovky“ na „Bezovku“, která sice vede téměř do nebe, ale dojede k Třebízskému dubu s madonou. Přes Kytínskou louku míříme na Skalku, kde je krásně a dáváme oběd. Mezi tím nalézáme první „geopoklad“, tentokrát jen s navlhlým zapisovacím listem.

 

Na další cestě odbočujeme na Hvíždinec s krásnou vyhlídkou na Fandovy rodné Řevnice. Odbočka se na chvíli nečekaně mění spíše v lehce rozvodněnou říčku, což neustál Fíla a plácnul tam sebou jak široký, tak dlouhý. Na Hvíždinci se chvíli kocháme výhledy, Fanda zamáčknul slzu a vidíme i střechu Karlštejna. Pak už nalézáme další geopoklad, kde děti vymění trofeje a pokračujeme na Černolické skály.

 

Zjišťujeme, že skály jsou dvoje, resp. jsou skály a mohyly. Přejedeme tedy na správné místo a s částečnou dopomocí nalézáme třetí geopoklad. Pak už frčíme dolů k Berounce a protože nikdo nechce čekat, pokračujeme po cyklotrase do Černošic. Zde by to akorát vyšlo na vlak, ale všichni tři chlapečkové svorně tvrdí že chtějí až do Radotína i za cenu dalšího vlaku. Přestože se už blíží večer, obětujeme tu půlhodinku a jedeme do Radotína. Všichni byli spokojeni, líbilo se nám to a jistě to někdy zopakujeme. Tomáš chce dojet až na Smíchov!

 

                                                                                              Ivan